Tam, kde se potok pramenící na svahu Boubína rozlévá do údolí, kdysi zarostlého borovým hájem, stávala malá dřevěná kaple. A jen pár metrů od ní prostá poustevna. Kapličku postavili zlatokopové, co zde v písku hledali zlatá zrníčka, a jen málokdo krom zlatokopů, kolomazníka či náhodně procházejícího lovce zde hledal duchovní útěchu. Přesto kdosi zavěsil do její nevysoké věžičky zvonek, který pak ruka poustevníkova třikrát denně rozeznívala.

Jedné zimy do poustevny přišla smrt a zvon ztichl. Občas k opuštěné kapličce zabloudil některý z nemnohých obyvatel pralesa a Pannu Marii, k jejíž slávě byla vystavěna, požádal o pomoc při dobývání živobytí. Jednoho večera sem zavítal i kolomazník, co si jen před pár dny postavil pec na levém břehu Vltavy. Zarostlý a smolou vonící chlap otevřel dveře a rozhlédl se po prostoru.

Jednoduchý oltář s neuměle malovaným obrazem, stejně neuměle vyřezaná soška z olšového dřeva a pak již jen konopný provaz visící z věžičky do středu místnosti. Kolomazník se pokřižoval, v tichosti pomodlil, ale jeho zrak stále přitahoval provaz od zvonu. Zatáhl jednou, avšak místo libozvučného tónu, který by se nesl údolím, se z věžičky ozval jen povzdech plný žalu. Kolomazník vystrašeně ucukl, ale pak v domnění, že se mu vše jen zdálo, zatáhl podruhé, mnohem silněji. A znovu jen povzdech trpícího. Kolomazník měl pro strach uděláno, a tak vzal za lano potřetí. Tak silně, až se celá zvonička rozkývala. Tentokráte se neozvalo nic, ani zvonění, ani vzdech. Zvon zčernal, proměnil se v kámen, tak těžký, že jej dřevěný závěs neudržel a i s věžičkou se s ohromným lomozem zřítil do středu kaple.

V tu chvíli zkoprnělému kolomazníkovi došlo, že si ke svému zvonění vybral den nejméně vhodný. Den, kdy Ježíš na kříži naposledy vydechl a na památku té chvíle zvony v celém křesťanském světě mlčí.

Co se dál dělo s kolomazníkem, nevíme. Vypráví se však, že když se po nějakém čase do poustevny nastěhoval mladý benediktýn, našel pobořenou věžičku a uprostřed kaple hluboko v zemi zaražený kamenný zvon. Několik mužů se ten zvonový kámen snažilo vytáhnout, leč vždy pro marnost svého činění toho zanechali.

Věžičku opravili, ale po dlouhá staletí se nikdo neodvážil do ní zavěsit zvon nový. A tak se tomu místu říkávalo u Tiché kaple a pak již jen Kaplice – kaplička. Při občasných bohoslužbách zde všichni přítomní raději jen velice tiše šeptali. Když i benediktýna si k sobě Pán povolal a i zlato z potoka zmizelo, kraj na mnoho staletí osiřel. Prales dřevěnou kapli pohltil a zůstalo jen jméno, jež neslo ono místo i potok, který tudy protékal.

A zvon? Ten je prý dodnes ukryt v zemi a podle pověsti se rozezní až v den, kdy Ježíš znova sestoupí na zem.

JAROSLAV PULKRÁBEK