Jednak jej nepřiváděla na hříšné myšlenky, a pak skrze ten její věčně kyselý úsměv a hořkou náladu na faru raději nikdo nechodil, takže měl poměrně klid. Ale smrt se nevyhýbá ani faře a po krátkém stonání si Pán Bůh k sobě povolal i „věrnou služebnici Rosalii", jak ji při pohřbu farář pojmenoval. Teda, alespoň tak si to představoval. Jenže, když se mu pak noc co noc zjevovala ve snu a úpěnlivě ho lákala do sklepa, usoudil, že to s tím nebem nebude tak žhavé.


Sklep pod nicovskou farou nebyl nijak strašidelný a faráři nikterak nečinilo zatěžko sejít sem pro láhev mešního vína. Avšak od té doby, co jej tam zvala nebožka Rosalie, měl z něj přímo hrůzu. Tak to šlo noc za nocí a kněz z toho byl už celý přepadlý. Dlouho do noci se modlil za Rosaliinu duši, dokonce mši za ní sloužil, ale noční můry tím nezahnal. Jednoho rána, sotva se probudil, odsloužil jitřní mši a vydal se za děkanem do Kašperských Hor. Té noci se mu totiž ve snu nezjevila pouze Rosalie, ale přibrala si k tomu posilu, a to zcela nečekanou. Po boku jí totiž stála farářova maminka a do toho prokletého sklepení ho zvaly obě dvě. Asi není těžké uhodnout, jakou radu si odnášel zpět, a ještě téhož dne se vypravil do sklepa, ovšem doprovázen kostelníkem a jeho synem. Nenašli však nic, co by vysvětlovalo chování obou zesnulých žen. I následující noc se mu zjevily pěkně pospolu a donutily kněze, aby znovu pátral po tom, co mu chtějí říci. No, trvalo to celý týden, než našel, co měl. Na římse nade dveřmi starý růženec po mamince. Ztratil jej před lety a dlouho jej to trápilo. Podezíral z krádeže kdekoho, ale na Rosalii nepomyslel. Jestli si myslíte, že se nalezením růžence vše skončilo, nemáte pravdu. Maminka synovy sny sice opustila, jenže hospodyni se nijak nechtělo. Znovu za ni sloužil zádušní bohoslužby, stokráte se ujišťoval, že jí ten hřích odpustil, ale Rosalie se tím nezbavil. A tak znova šlapal do Kašperek za starším a moudřejším spolubratrem a opět si odnášel radu. Ne v myšlenkách, ale skutkem musí odpuštění završit. Dlouho si pak lámal hlavu, jak tu lehce řečenou, ale těžko proveditelnou pravdu uvede v život.
Pak vstal, vzal růženec, postál u hrobu Rosalie a zavzpomínal na vše dobré, co spolu za ta dlouhá léta prožili. Poté na samém kraji hrobu vyhrabal jamku a růženec do ní uložil. Až teď věděl, že teprve teď jí opravdu odpustil, a věděla to i Rosalie, neboť se mu od té chvíle již do snů nevracela.

JAROSLAV PULKRÁBEK