Waise Sepp se po týdnu stěhoval od chalupy k chalupě, každému říkal strýčku či tetičko, a i když to vždycky zrovna příjemný život nebyl, měl co jíst a kde spát.

Jednou jej poslali s nějakou obsílkou do Stachů. Vyrazil za kuropění, mlha seděla při zemi, ale dalo se čekat, že se s východem slunce zvedne. Znal tu každý pařez, každou rokli i stráň, věděl, kam šlápnout v močálech. Mohl si dovolit vzít to zkratkou přes slatě, svahem Přilby a pak pěkně po břehu Spůlky. Než dojde na kraj bažiny, mlha zmizí, a když si jen trochu přichvátne, krátce po poledni bude doma.

Mlha se nezvedla, a když stál na kraji močálu, trochu znejistěl. Moc toho neviděl. Chvilku jen tak přešlapoval a přemýšlel, zda by se přeci jen neměl vydat oklikou, ale že nechtěl dostat vynadáno, že se zpozdil na oběd, vyrazil. Cestu rozeznával na pět kroků. Ale i to stačilo. U té zlomené břízy prudce doleva, tamhle kolem toho pařezu vpravo a odtud rovnou ke skupince malých smrčků. A tak dál, až zas pod nohama ucítí pevnou zem.

Nebyl ani v polovině, když mlha zhoustla tak, že sotva viděl na špičku nosu. Smrčky i pařezy se utopily v té bílé tmě. Sepp se zastavil, snažil se skrz tu bílou stěnu najít alespoň nějaký trochu povědomý bod, ale marně. Jen hustý bílý chlad se mu lepil na tělo. Otočil se. Jít dál nemělo smysl.

Jenže i teď bylo třeba najít něco, co by udávalo směr. Dvakrát se otočil sem a tam, přešlápl z nohy na nohu a už ani nevěděl, kde je vpředu a odkud to vlastně vyšel.

Udělal krok a propadl se do půli lýtek. Rychle vyskočil zpět na pevný drn a chytil se malé uschlé borovičky. Ztracený uprostřed bažiny, sedl si na bobek a schoulil do klubíčka, aby si uchoval alespoň trochu tepla. Pomalu cítil, jak se mu chladno zakusuje hloub a hloub do těla. Zmrznout, nebo se nechat pohltit rašelinou.

Už se mu zimou klížily oči a ztrácel sílu bojovat s chladnou mlhou. Jen tak dřepěl a čekal, jaký to vše vezme konec.

Pak ucítil, že se k němu někdo sklonil a vzal mu prochladlou ruku do dlaní. Otevřel oči a v mlze rozeznal ženu. Přestože si na tvář matky nevzpomínal a znal ji jen z doteků, věděl, že si pro něj přišla právě ona. Opět cítil, jak ho prostupuje její láska a přál si, aby tu ruku už nikdy nemusel pustit. Vstali a vydali se přes močál. Jako by se vznášeli nad slatí. Pak Sepp v dálce spatřil sluncem ozářenou louku a věděl, že je z nejhoršího venku.

Doma na Seppa čekali marně. Nevrátil se ani večer, ani nazítří. Když pak našli uprostřed močálu Seppův klobouk, usoudili, že je zbytečné každé pátrání. Co močál uchopí, zpět nevydá. Sotva mohli tušit, že to třeba bylo všechno trochu jinak.

Jaroslav Pulkrábek