Podle obžaloby se mu tak chtěl pomstít za to, že mu nedovolil zaplatit společnou útratu v hostinci, a za jeho nechuť ke společnému žití. Na otce, snažícího se hasit, hodil deku politou benzínem a zapálil ji.

Tento detail ale u soudu obžalovaný popřel. Přečetl prohlášení, že otci chtěl ublížit, nějak ho zranit, ale ne usmrtit ho. „Byli jsme spolu rádi, když za mnou jezdil jednou za měsíc do dětského domova,“ psal. „Chtěl jsem s ním bydlet na vesnici a pomoci mu, aby se z jeho domku vystěhovali Pražáci, kteří ho mlátili a vyhrožovali mu…“

Líčil, že tehdy přijel za otcem na návštěvu do domku jeho sestry, kde bydlel poté, když ho prý nová známá z Prahy z vlastního domova vypudila. Večer zašli do hospody, a když zavírali, otec řekl hostinskému, že útratu zaplatí později. „Já na něho byl proto trochu naštvaný, nedovolil mi, abych to zaplatil já,“ vypovídal Josef K. v přípravném řízení. „A měl jsem na něho taky zlost, že nepomohl, abych s ním mohl bydlet na vesnici, poznat, jak se tam žije, co se tam dělá, že mě nevzal z dětského domova…“ V dětských domovech žil odmala, matka mu zemřela, když mu byly dva nebo tři roky.

Proč?!

Po návratu z hospody si tehdy otec začal ohřívat vodu na mytí a Josef si šel lehnout. „V polospánku mě napadlo, že dům zapálím a půjdeme s tátou vystěhovat ty Pražáky,“ vypovídal. Vzal podpalovač a zapálil bedny na chodbě, pak skříň. Zatím co otec ohniska hasil, syn polil deku z láhve od koly, o níž si prý myslel, že je v ní voda, ale pak poznal, že je to benzín; hodil přikrývku otci na záda, a když ten pod ní upadl, hodil na něho hořící zápalku.

Pak dostal strach, sbalil si věci, hodil kámen do okna sousedů, aby je upozornil, že hoří. Jít je vzbudit se bál, že by ho zmlátili nebo „zatahali za uši, že je blbej, že se to nedělá“. Ještě se vrátil, slyšel, že táta špatně dýchá, ale horko šlo na něho, boty mu začaly doutnat, bál se, aby neuhořel. Nadýchal se kouře, odešel a ztratil vědomí v kůlně, kde ho pak našli.

Logika úvahy, že zapálením tetina domku přinutí otce, aby byl s ním, je s přihlédnutím k intelektu obžalovaného srozumitelná, řekli znalci.

Na následky popálenin 62 procent povrchu těla a dýchacích cest 72letý Jan K. za deset dnů zemřel. Podle státní zástupkyně byl obžalovaný přinejmenším srozuměn s následkem svého činu. Podle obhájce naopak Josef K. nechtěl otce zabít, a byl-li k následku lhostejný, není to ještě srozumění s ním ve smyslu trestního zákona. Připomínal vliv tíživých rodinných poměrů obžalovaného, který odmalička vyrůstal v dětských domovech, blízkost věku mladistvých i podstatné snížení ovládacích schopností, a navrhoval kvalifikaci jeho skutku jako ublížení na zdraví.

Senát poté rozhodl, že šlo o vraždu. "Když někdo rozlévá benzin, zatím co druhý hasí, když na někom zapálí deku, politou hořlavinou, vynáší své věci ven, vrací se, ale nečiní kroky, aby druhého zachránil, je plně srozuměn s tím, že dotyčný může uhořet," řekl předseda senátu v odůvodnění rozsudku, který uložil mladíkovi za vraždu trest odnětí svobody na deset roků. "Už nekonání, neposkytnutí pomoci otci, hořícímu pod dekou, je srozumění s následky…“

Absolutní spravedlnost soud podle něho nemůže najít. "Obžalovaný vyrostl v dětských domovech. Jakkoliv byl ale ne vlastní vinou postižen, neospravedlňuje to jeho chování ke starému otci, který k němu nikdy neměl negativní vztah," dodal předseda senátu. Proto soud neshledal podmínky pro mimořádné snížení trestu. Vrchní soud v Praze odvolání Josefa K. zamítl.

Z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn 28. ledna 2005 a ve zkušební době, která končila v roce 2010, se osvědčil.