Sedláci se mohli strhat, aby dohnali, co díky té slotě zameškali. To platilo i o Plechingrovi, jenž běhal po polích od rána do večera a pořád neměl hotovo. Chalupník Mráz na tom byl o poznání lépe. Ten malý úhor na úpatí Boubína obstaral coby dup a s loučkou se příliš nenadřel. A tak slovo dalo slovo a pánové se domluvili na výpomoci.

Když pak chalupník na sedlákově poli v místě, kde se říká na Poledním, oborával brambory, v hlíně se něco zablýsklo. Mráz přerušil práci a dloubl do toho prutem, co měl na umravnění kravky. Opatrně se rozhlédl. V dálce spatřil jen starého Kukačku ze Škarezu.

Ten je slepý jak patrona, toho se obávat nemusí. Opatrně se sehnul, chvíli hrabal a už v ruce drží džbán plný zlatých mincí. Zase se rozhlédl, zabalil poklad do kabátu, přivázal kravku k bříze a šel domů.

Jen na skok. Kabát se džbánem zahrabal do sena a vrátil se, aby dokončil dílo. Toho dne měl však brázdy jak propletené hady, to jak přemýšlel o pokladu. A na práci moc nehleděl.

Když měl konečně hotovo, pospíchal domů podruhé, i s kravkou. Doma zatáhl okna, obešel chalupu a ze sena vytáhl džbán. Zas obešel chalupu, okouknul, zda okna těsní, a zavolal ženu.

No co vám budu povídat. Až do noci se mazlili s tím blejskavým potěšením a plánovali si skvělou budoucnost. Do chvíle, než ženu napadlo, že to bylo pole Plechingerovo a poklad by měl tedy po právu patřit jemu. Bylo po radosti. Mráz rychle vrátil zlato do džbánu a ten schoval do truhly. Potřetí obešel chalupu, vrátil se a začali řešit, co s tím. Co když ho někdo viděl? Co Kukačka, třeba není tak slepý, jak se zdá. Koho cestou potkal, s kým se zastavil? Otázek přehršle, až se dohodli, že poklad zahrabou na zahradě a počkají, až se to uklidní. Aby nebudili podezření, budou žít dál chudě, možná raději co nejbídněji. Až přejde nějaký čas, prodají chalupu a odstěhují se daleko odtud. Tam se nikdo nebude ptát, jak přišli k penězům.

A tak u Mrázů nastaly krušné časy. Skoro nejedli, chodili v hadrech a stále si stěžovali na chudobu. Prodali krávu, louku i pole a ani to nestačilo. Všichni ve vsi kroutili hlavou a litovali je, jak je osud stíhá, sem tam se někdo slitoval a přinesl jim trochu jídla nebo obnošený kabát. Mráz s Mrázovou chřadli, přestože na zahradě měli zakopáno tolik, že by to stačilo na pořádný statek, možná dva.

A že se do toho divadla až příliš vžili a nevěděli, kdy skončit, samou bídou se nakonec umořili. Pochovali je v rohu hřbitova na obecní útratu a chalupa i se zahradou připadla vrchnosti. Ta ji prodala dál a během let měnila majitele několikrát. Avšak že by se někdo pochlubil nalezeným pokladem, to není nikomu známo.

Jaroslav Pulkrábek