Až do roku 1872 se zde vyráběly páteříky a jiné drobné skleněné zboží, stejně jako v mnohých hutích v kraji. O jedenáct let později byly sneseny všechny budovy a Šeravská huť zmizela ze světa. I když ne tak úplně. Z doby zrodu huti se zachovala zmínka, která dokazuje, že zde vše asi nebylo tak úplně v pořádku. Pár dnů chybělo do Hromnic a měl-li tento den dělit zimu na dvě půle, měl se šumavský lid na co těšit. Sněhu bylo do pasu a zdálo se, že ho tam nahoře mají ještě pořádnou zásobu. Na prastaré obchodní cestě provoz skomíral, a to nejen díky válce, která zemi sužovala již několik dlouhých let. Vítr a závěje učinily horská sedla neprůchodná a málokterá pevnost se jim mohla rovnat. A přesto se osamělý poutník vydal tím nehostinným krajem do útrob hraničního hvozdu. Přenocoval na opuštěné vimperské faře a hned z rána se vydal k hranicím. Přestože stezka byla zavátá a těžko průchodná, skýtala alespoň množství záchytných bodů, které putujícím značily směr, kterým se vydat. Poutník, dle oblečení snad nějaký kněz či mnich, si však vybral cestu ještě neschůdnější, dá-li se vůbec o nějaké cestě mluvit. Sledoval tok Volyňky i polohu slunce a všemožně se snažil vyhýbat místům, kde by mohl někoho potkat. Důvod tkvěl v plátěném pytli, který měl připevněn na zádech a jež podle klopotné chůze dával tušit dosti těžký obsah . Otec Jerolím však svůj náklad, ukrytý v plátěném pytli, do kláštera ležícího kdesi na úbočí Alp nikdy nedonesl. Sněhová hradba jej zadržela a v místech, kde pod sněhovým překryvem vyvěral pramen Volyňky, jeho pouť předčasně skončila. Jestliže o tělo se postarala divá zvěř a na jaře se po okolí válelo již jen několik do čista ohryzaných kostí, drahocenný náklad v lese nezůstal. Sotva slezl sníh, vyrazil přes hřeben Světlé hory do Vimperka jeden z mnohých sklářských mistrů, kteří se pokoušeli přečkat nepříznivé doby. Jenže válka udusila veškerý obchod a dluhy na huti stále rostly. Už nebylo za co nakupovat materiál a dělníky do jednoho propustil. Chmurné myšlenky se honily skláři hlavou, když v bukovém listí zahlédl odraz světla. Zprvu myslel, že se slunce zrcadlilo v kaluži a pokračoval dál. Avšak po několika krocích se zastavil, chvilku přemýšlel a šel se na místo, odkud lesk vycházel, podívat. Do smrti pak blahořečil síle, která jej k návratu ponoukla. V listí a ve zbytku sněhu tam totiž ležel potrhaný pytel naplněný zlatými mincemi, poháry i monstrancemi a dalším blýskavým zbožím. Sklář vzal pytel, dukáty zaplatil veškeré dluhy a vše co z pokladu zbylo, zahrabal do kouta světnice své chalupy. Spolu se ženou po lese posbíral poutníkovy ostatky a pochoval na vrcholku kopce. Za dvě zlatky nechal každoročně v den, kdy poklad našel, sloužit za nešťastného mnicha mši. Do dnešních dnů tak leží v místech, kde stávala Šeravská huť, ukryt poklad nemalé hodnoty. Hledalo jej mnoho pozdějších majitelů sklárny, která střídavě prožívala období dobrá i zlá. Nikdo jej však nikdy nenalezl, i když čas od času z místa, kde je ukryt, tryská ohnivá zář a traduje se, že zlato je ukryto v měděném hrnci čtyři stopy pod zemí a položíte-li na něj stůl či lavici, ve které není jediný hřeb či jiný kousek kovu, začne opět zářit. Jaroslav Pulkrábek