Kdo jej neznal, raději se mu při setkání obloukem vyhnul. Jenže tenhle Sepp byl mírnější než jehně, dobrotivý a úslužný. Nikdy nikomu neřekl ne a o poslední krajíc chleba by se s kýmkoli rozdělil. A to zdaleka nebylo všechno. Spinnrád Sepp byl machr na kolovrátky. Řemeslo převzal po otci a nikdo po celé Šumavě se mu v tom umění nevyrovnal. Však si sem pro ně jezdili až od Budějovic či z druhé strany od Pasova.

Jednoho večera, či spíš již v noci se Sepp navečeřel, obešel dvůr i chlív, a když se zdálo, že je vše, jak má být, pomodlil se a zalezl pod duchnu. Sotva zavřel oči a propadl se do snění, někdo buší na dveře. Sepp chvíli poslouchá, zda sní, či bdí, pak pomalu vstane a jen tak bosky a v košili jde otevřít. Jenže venku nikdo. Pokrčil rameny a ulehl podruhé. A zas bouchání, již o poznání důraznější. Sepp podruhé vyskočil, avšak ani tentokráte za dveřmi nikoho neviděl.

Už se ve futrech obracel nazpět, když ho něco kleplo přes kotník. A hle, před prahem trpaslík, co mu sahal sotva po kolena, a že by měl pro kolovrátkáře kšeft. Třináct malých kolovrátků, ne však ze dřeva, ale z poctivých zlatých prutů.

Jak jsem řekl, Sepp nikdy nikoho neodmítl, a přestože se mu výběr materiálu moc nezdál, jen pokrčil rameny a že prý to zkusí. Pravda, trochu se s tím mořil, dřevo je dřevo, avšak do příštího úplňku, kdy měl dílo odevzdat, měl hotovo. A když se zas ozvalo klepání, věděl, že musí své zákazníky vyhlížet se sklopenou hlavou.

Trpaslíků přišel hned tucet, pochválili Seppovu zručnost, každý se chopil jednoho mrňavého naleštěného kolovrátku, a když kolovrátkář hledal, komu že dá ten třináctý, usmáli se, poklonili a že ten je pro něho, coby zasloužená mzda. Jenže Sepp si toho zlata moc neužil. Ne, že by mu přineslo smůlu či dokonce prokletí, ale nějak nevěděl, co s ním, tak jej odnesl na půdu, přikryl kusem hadru a do konce života z něj ten lajntuch nesundal. Jestliže tucet kolovrátků sloužil trpaslíkům k předení zlatých nití ve skalách u Záblatí, ten třináctý zahálel.

Sepp si na chléb vezdejší vydělával dál po svém a časem na to zlaté nadělení dočista zapomněl. A když po letech celou ves pobořili, zůstal tam prý někde zasypaný v ruinách.

Jaroslav Pulkrábek