Přitom doma u cirkulárky a v brázdě brambor na traktoru by v něm chirurga s rukama hodináře nikdo nehledal.

Byl i cholerikem, ale nesouměřitelně výš stála jeho genialita operatéra, člověka, který s úsporně logickým uvažováním dokonale vládl svým rukám. Ony pak skalpelem vracely nemocné z hranic druhých břehů. Jeho umanutost a obří medicínské nutkání byly darem pro pacienty a my jej často jen stěží brzdili, aby nezačal operovat už v čekárně, nebo předsálí. Právě pro řadu lidí obtížně přijímaná urputnost a jeho tvrdošíjnost byly namíchané v tom nejlepším terapeutickém poměru s normálností člověka, s přirozeností mistra.

Svou pouť v nemocnici začal před 55 lety a já děkuji, že jsem s ním mohl 31 let putovat a sdílet zápasy, bitvy, vítězství, ale i prohry, a to o nemocnici, chirurgii, jeho, nás, pacienty i ostatní ve špitále. Stal se už dávno legendou a přitom do poslední minuty svého života byl aktivním lékařem nemocnice. Možná právě pro svou jinakost a dnes těžko uvěřitelné nasazení, vnímám smrt takového člověka za nikým nenahraditelnou ztrátu. Odmítám tvrzení, že každý je nahraditelný. Tito lidé, kteří změnili řemeslo svého kumštu ve své době v naprostou dokonalost, změnili nemocnici v chrám opravdové pomoci a změnili i nás, tito lidé nahraditelní nejsou. Nemocnice i chirurgie už budou jinými. Budou bez Vaška. Já doufám, že ten rapl, až za ním půjdu na stopičku, mi v pekle nebo nebi řekne, „nic jste od mojí smrti úplně nezkazili“. Tak moc si ho vážím a tak moc mi chybí.

Čest jeho památce.

Jiří Holan, ředitel písecké nemocnice