Logo Deník na návštěvě.Zdroj: Deník

Na každý kámen drslavické tvrze si Zdeněk Švejda sáhl, otloukl z něj omítku a zase nahodil. Od roku 1994 plní slib, který dal svému otci. „Měl jsem tátu moc rád a při jednom z našich posledních rozhovorů jsme byli tady na nádvoří. Tehdy jsem mu slíbil, že nikdy nedopustím, aby místo, kde se narodil, bylo srovnáno se zemí, i když na tvrz už byl demoliční výměr. On to tady miloval,“ vzpomíná Zdeněk Švejda před svým královstvím – Drslavickou tvrzí. V době, kdy dal otci slib, mu bylo šestatřicet let, opustil kariéru a začal se učit řemeslům všeho druhu. Pán Drslavické tvrze je původně stíhací pilot, při sebemenším rachotu motorů automaticky zvedá oči k nebi. Letadla jsou vyryta v každé místnosti. „To schová dlažba, je to jen symbol, který tu po naší rodině zůstane. Můj táta to byl letecké eso, jeho některé kousky dodnes nikdo nepřekonal,“ vypráví hrdě.

Náhody existují

Když před sedmadvaceti lety slib dal, netušil, jak náročné to bude. Z části Drslavické tvrze byla jen hromada kamení. Na opravy padly všechny rodinné finance, veškeré dovolené i volný čas. „Jsou to miliony korun a kolem sta tisíc hodin mé vlastní práce,“ vypravuje s tím, že zadat práci firmě si nemůže dovolit, opravy by se mnohonásobně prodražily.

Drslavická tvrz se ale doslova mění před očima. Po třech letech je kompletní venkovní fasáda. „Pracovali tu se mnou můj syn Josef a jeho kamarád Petr. Já jsem se všechna řemesla tady učil sám metodou pokus omyl. To, co umím, teď předávám dál. Kluci jsou šikovní, jen se podívejte, jak se fasáda povedla,“ ukazuje Zdeněk Švejda pyšně na rodinné sídlo, kde se narodil jeho otec.

Rodina Švejdových od Schwarzenbergů část tvrze koupila, když ji rozprodávali jako sýpky někdy na konci osmnáctého století. Praděd tam provozovat hospodu, děd zase dokoupil sál, kde se pořádaly vyhlášené zábavy. Tvrz byla pak rozdělená na bytové jednotky. „Možná proto nikdy nepatřila státu a nešla do restitucí. Zbytek zdevastované tvrze jsem už odkoupil já,“ vysvětluje. To, že sál rodině nakonec zůstal, se ale zjistilo až v roce 1992 u dědického řízení, když zemřela babička Zdeňka Švejdy.

Jako v pohádce

Na létání a vše s ním spojené Zdeněk Švejda nezapomíná. Kamarádi piloti za ním do Drslavic občas přijedou. Jeden z každoročních srazů se dokonce konal v krčmě, kterou v bývalé sýpce Zdeněk Švejda vybudoval. „Jo jo, je to ta místnost, ve které Zdeněk Troška nedávno natáčel Čertoviny,“ přikyvuje, když podotýkám, že hospoda byla vidět na televizní obrazovce.

Krčma je částečně vybavená nejen stoly, ale moderní kuchyní a čas od času se tam konají oslavy narozenin. „Ale jen pro známé a kamarády. Zatím,“ dodává Zdeněk Švejda a poklepává na výčep zasazený do dřeva. I ten vyrobil vlastníma rukama a je na něj náležitě pyšný. Do prostoru se dokonale hodí.

Pobyt ve tvrzi

Turisté se zatím ve tvrzi ubytovat nemohou. Místností je tam sice nepočítaně, ale žádná z nich není kompletní. „Je to tak, že všechny jsou před finále. Povedlo se mi, co jsem chtěl. Ty nejnáročnější práce mám hotové a teď můžu jednotlivé místnosti postupně dokončovat. Už jim mnoho nechybí,“ říká. V přízemí jedné části tvrze tak zrovna nedávno vznikl pokojík pro dvě osoby. Před dokončením je prostor, kde časem bude recepce pro hosty. Také apartmán pro pro rodinu s dětmi stačí jen vybavit.

 Zdeněk s Josefem v posledních týdnech pracují na renovaci fasády na nádvoří. Ta je sice běžnému kolemjdoucímu skryta, ale právě tam na obyčejného smrtelníka dýchne středověk. Několikero dveří návštěvníka dovede do sklepení, kde časem vznikne vinný sklípek. „Tahle místnost má neskutečnou energii a keltskou studánku tady v rohu jsme s Josefem dodělali teprve nedávno,“ ukazuje pan majitel další z povedených řemeslných kousků, které vznikly jeho vlastníma rukama.

V bedekru bude turista Drslavickou tvrz hledat marně. O davy lidí tam totiž příliš nestojí. „Pokud má někdo ze zbloudilých turistů zájem, rád ho tvrzí provedu,“ říká Zdeněk Švejda. Jen pár vyvoleným ale ukáže i místnosti, které s manželkou Věrou obývají. Nyní obývají dvě patra. „Za ta léta jsme ale spali snad v každé místnosti, jen na sál jsme se vrátili čtyřikrát,“ uzavírá Zdeněk Švejda, majitel Drslavické tvrze poblíž Prachatic.