Donedávna jako vedoucí Chráněné krajinné oblasti nemusel Pavel Hubený řešit zásadní koncepční otázky vedení Národního parku Šumava. To se ale odvoláním Jiřího Mánka z postu ředitele Správy a po pověření Pavla Hubeného změnilo.


Vy máte za sebou téměř čtvrt století působení v oblasti ochrany přírody na Šumavě. Do svého pověření v čele Správy NP a CHKO Šumava jste působil v Chráněné krajinné oblasti. Jste v pořadí desátým člověkem, který řídí národní park. Znamená to, že jste v CHKO vydržel takovou dobu, že jste byl spokojen s tím, jak byl celá léta národní park veden?
Jako vedoucí Správy CHKO Šumava jsem to ani nemusel řešit, protože v CHKO byla pravidla v podstatě po celou dobu stejná a mému přesvědčení a práci naprosto vyhovovala. Dokonce rok a půl jsem dělal šéfa státní správy pro obě chráněná území a po nástupu Ivana Žlábka do funkce ředitele správy jsem odešel zpět do CHKO. Ve státní správě to byla spíše rutinní práce správního úředníka, kdy jsem neřešil vize národního parku, ale to, co je v zákoně a jak to uplatnit. V tom to byla jednodušší pozice. Přece jen v devadesátých letech byly diskuse o principu národního parku a dodnes jsou stejné. Zdá má být park spíše víc podobný CHKO, nebo se z něj má stát mezinárodně uznávaný velký národní park. Vždy jsem byl nakloněn spíše tomu druhému. Trend na začátku devadesátých let byl tak trochu, myslím si, i pokrytecký vůči obyvatelům. I tehdy nově vzniklé ministerstvo životního prostředí spíše místní obyvatelům slibovalo více CHKO s razítkem národního parku, než by rovnou říkalo, že pokud budeme mít národní park, měl by tu být i nějaký flák divočiny. To bylo slovo, kterého se tehdy každý bál, dokonce i na ministerstvu a nechtěli tím lidi dráždit. Myslím si, že to nebylo dobře, protože se s tím celý problém neustále vrací.


Máte pocit, že celá dlouholetá diskuse vznikla na začátku jen z toho, že pojem divočina nebyl v tehdejších podmínkách dostatečně definovaný, aby byl pro lidi uchopitelný?
Myslím si, že i Češi chápou pojem divočina stejně a definovaný byl. Spíše šlo o princip. Pro hlavní skupinu lidí, kteří připravovali národní park, byl ten pojem cizí. Sami se s ním příliš neztotožňovali. Jejich představa byla, a to se neustále vrací, že Šumava je kulturní krajina úplně pozměněná člověkem, takže člověk má tedy i závazek se o ni neustále starat a pečovat. Vše, co tam člověk zanedbal, se v ní nějakým způsobem projeví a musí se řešit. To je ovšem základní filosofická úvaha. Má je spíše o tom, že příroda sama má nejlepší mechanismy, kterými se dokáže opravit a zregenerovat. Kdykoliv člověk přestane zasahovat, příroda své principy uplatní naplno. Má svou vlastní moudrost. Nikdy jsem ale netvrdil, že by měla být divočina na většině nebo dokonce na celém území národního parku, ale jsem přesvědčen, a doklady získané za posledních dvacet let mne přesvědčují o tom, že se o Šumavě nedá hovořit jako o kulturní krajině, podobně jako o jejím předhůří. Divoké lesy byly na Šumavě relativně ještě nedávno. Pořád tu rostou stromy, které jsou potomky a pamětníky původních lesů a na obrovské ploše. Ještě do roku 1850 byla minimálně jedna třetina lesa skutečným pralesem, ostatní byly buď první lesy po pralese, nebo částečně či zcela vytěžené pralesy. Dnes tu máme průměrný věk stromů sto deset let, ale na 60 procentech rozlohy lesa národního parku je rozptýleno zhruba půl milionu stromů starších 200 let, tedy stromů, z původních lesních porostů. Na minimálně padesáti procentech plochy je les buď přímo vázaný na původní porosty, nebo z nich má alespoň fragmenty. Jen mnohdy nejsou čitelné, protože i ty dvou set leté stromy vypadají na první pohled jako stoleté. Proto si myslím, že Šumava má potenciál na to, vrátit se na nějaké části území do divokého stavu. Protože změny, které zde člověk provedl v devatenáctém století, nejsou tak vzdálené a ekosystém má stále ještě rekonstrukční schopnost přejít do divočiny.


Nicméně při dnešním pohledu na jezerní stěnu nad Plešným jezerem, některé části Modravska, Luzenského údolí, Stožecko, pak je otázkou, jestli i v takových případech si dokáže ještě příroda poradit?
Může se to tak jevit, ale to je přesně jeden z mechanismů přírodních procesů. Nedávno jsme objevili text z roku 1849 lesmistra Seidela, který navštívil Šumavu tři roky před tím. Byl fascinován rozlohou pralesů na Šumavě a jejich vzhledem. Byl natolik fascinovaný, že si sám začal vytvářet monitorační plochy a počítal v lese, jak to vypadá. Když to dělal, bohužel pro nás tehdy nerozlišil, co je živé a co mrtvé. Ale podstatné je, co říká: Podle něho se šumavský prales se poznával na dálku, protože se svítí bílými těly kmenů, byl plný mrtvého dřeva, člověk skoro nestoupl nohou na zem, protože ji pokrývalo mrtvé dřevo, to tu leželo i stálo. Říkám to velmi zjednodušeně, ale nabídl nám obraz, který už ani neznáme. Vzhled šumavského pralesa dedukujeme jen podle vzhledu Boubína, ale to je naprosto výjimečná lokalita na Šumavě i svou pozicí, kde se les nechová stejně, jako na celé Šumavě. Jsou to prostě opakované jevy a je evidentní, že pokud byla Šumava převážně smrková, pak tu vždy bylo hodně mrtvého dřeva a pořád tu byl kůrovec. Další naprosto luxusní příklad jsou Prameny Vltavy. V roce 1890 píše Klostermann, a téměř pláče, o tom, jak malý brouček zlikvidoval stoletý prales na Pramenech Vltavy. Ale v roce 1956 stejný les už popisuje odborná lesnická literatura jako smrkový prales se stromy starými několik set let. Ale dnes je to opět zdánlivě les mrtvý. Ale v něm přežívají další staleté, jen méně nápadné stromy. To vše jsou výjevy, které se zkrátka opakují, a jde jen o to, na jakou fázi natrefíme, zda máme štěstí na zelený les, nebo naopak smůlu a vidíme ten dramatický výjev, na který se ptáte.


Do podobně dramatické fáze jste nastoupil. I když jste ve funkci poměrně krátký čas, přece jen, nebylo vám líp na Správě CHKO?
Je to úplně jiná práce, která má neuvěřitelně velký záběr. A toho, co jsem donedávna dělal na CHKO a co mne hodně bavilo, je naprosté minimum, to už jsem stihnul pochopit. Jako vedoucí CHKO jsem měl určitý zákonný aparát k ochraně území a proti sobě vždy spoustu subjektů a vždy jsem musel vyjednávat a domlouvat se. Někdy to trvá léta, i desítky let, než se podaří se v regionu se všemi subjekty na něčem dohodnout. Na téhle židli příliš velkou vyjednávací možnost navíc člověk nemá. Jsou jasně rozdané noty, je tu Plán péče, jsou tu zákony, které musíme dodržovat, je tu ekonomika zařízení. Je to jiná práce, zvykám si.


Jak moc si na to lze zvyknout? Přece jen už v minulosti za některých ředitelů jste platil za jakéhosi kverulanta a jakousi neřízenou střelu, která vedla značné diskuse s vedením Správy parku. Nebylo opravdu jednodušší, být tak říkajíc za bukem na CHKO?
Všechno má svoje, ještě v CHKO jsem říkával, že se pode mnou každý půl rok třese židle. Myslím si, že názory by měl člověk říkat. Až do roku 2011 jsem vždy byl členem vedení Správy, takže jsem zažil několik ředitelů a všem jsem říkal podobné věci. Když si myslíte, že je něco správně, měli by to slyšet i ostatní. O věcech by se mělo mluvit a diskutovat. Často to může být i tak, že když se věci proberou dostatečně dobře, předejde se i nějakým potížím. Pochopitelně stejně jako já, mohou uvažovat i jiní lidé zvenčí. Co mne hodně rozčilovalo, a doufám, že to tady nenastane, byly situace, kdy se vedení najednou tvářilo natolik loajálně, že poradit řediteli trochu jiné řešení, než jaké se prvoplánově zdá být nejlepší, bylo považováno za nejhorší hřích. Přece od toho je porada vedení a tým, aby se věci diskutovaly. To bych od svých lidí potřeboval, protože žádný ředitel není neomylný.


Na druhou stranu ale každý ředitel tvrdil, že vítá všechny názory, ale když pak dojde na lámání chleba, může být situace jiná?
To jsou ale vyhrocené situace. Na Šumavě je to o to horší, že zde jsou jakési dva názorové tábory proti sobě. Když se pak podíváte do novin a do minulosti, zjistíte, že se jedná neustále o stejná jména, kolem kterých se nabalují různí lidé. Oba tábory mezi sebou jakoby soutěží a já bych byl rád, kdyby tomu tak nebylo. Ale upřímně řečeno ještě nevím naprosto přesně, jak toho dosáhnout. Ta fronta je definovaná už hodně drsně a řekl bych, že předchozí ředitelé na té frontě vykopali hodně hluboký příkop. Já bych ho rád zaházel, ale nevím, jak to udělat. Tím, že se jedná někdy o mediálně a politicky často zvýrazněné trendy, které jsou občas zvýrazněné aktuální situací s přemnožením kůrovce a kalamitami, kdy Správa musí ze zákona plnit řadu jiných závazků a dělat i věci, které žádný z ředitelů dělat nechce, je situace o to vypjatější. A zažil jsem to několikrát, kdy ředitel chce cítit v takových chvílích podporu, ale to naprosto chápu.


Obloukem se vracíte do začátku Národního parku Šumava. V té době byl relativně klid s kůrovcem, první zóna zabírala zhruba pětatřicet oddělených menších či větších částí, s obcemi se komunikovalo, bylo našlápnuto na dlouhodobý plán. Teď se situace jakoby vrací, kůrovcová kalamita je, zdá se zažehnána, je tu Plán péče, byť na dobu tří let, s obcemi se opět komunikovalo a podařilo se s nimi předjednat zonaci, která by se měla opět vrátit k přibližně podobnému schématu co do počtu oddělených celků. Máte pocit, že máte lepší startovací pozici, když za vás vaši předchůdci odvedli jakousi špinavou práci, byť se i podle vašich slov stihly současně vykopat i hluboké příkopy?
Myslím, že ty příkopy byly jakýmsi produktem konkrétních situací. Ale mám zjednodušenou pozici hlavně v tom, že aktuálně není kůrovcová kalamita a nepostihla nás nějaká vichřice. Ale není vůbec pravdou, že by brouk už neměl na Šumavě co sežrat. Pořád většina lesa stojí a je pro brouka atraktivní a velmi citlivá na jakoukoliv vichřici. Předchozími zásahy proti kůrovci jsme lesy rozčlenili a naředili, takže pokud přijde nějaká vichřice řekněme nad sto padesát kilometrů za hodinu, myslím, že tu bude ležet hodně dřeva, a nejen v národním parku. To pak bude stejný problém a stejná kritická situace, kterou budeme muset řešit. V tom to mám nyní jednodušší.


A není pravda, že na začátku národního parku tu bylo nějak klidno. Kůrovec byl už tehdy červeným hadrem a obce byly ve válce s nově vzniklým MŽP. Byl jsem u toho stejně jako řada spoluhráčů – stojících na různých březích toho příkopu.


Pokud jde o zonaci, někdy se tu dělá velký humbuk kvůli prkotinám. Když se objektivně podíváme na Šumavu z velkého nadhledu, pak je zjevné, že vždy po překonání kalamity se rozšiřovala bezzásahovost. To ale vedlo k tomu, že se znovu najednou zvýšil počet kůrovce. To zase vedlo k tomu, že se z bezzásahovosti jakoby ubralo. Zase se kalamita zastavila a zase se mohla rozšiřovat bezzásahovost. Teď jsme ve fázi, kdy vůbec nerozšiřujeme bezzásahovost. Nový plán péče rozhodně nevyužívá situace se zklidněním kůrovce, aby se rozšířila bezzásahovost. Nový Plán péče pouze říká, že tuhle situaci podržíme další tři roky. To je podle mne naprosto seriózní přístup, i když, abychom byli skutečně uznávaným národním parkem, měli bychom mít divočiny víc. Přesto, když se podíváme na zásady z devadesátých let, pořád je to o tom, že by se bezzásahovost z malých zdrojů měla pomalu rozšiřovat. Tehdy se říkalo, že na to budeme lesy připravovat, ale to za deset - dvacet let není možné. Ve skutečnosti ale původní vizi plníme a rozšiřujeme postupně bezzásahovost a vlastně plníme Žlábkův plán péče, i když to tak na první pohled nevypadá. Trend je podle mne výborný a skoro bych řekl, že je škoda, že se tu tak handrkujeme.


Zmínil jste, že byste nechtěl tým, který by nevznášel kritické připomínky a příliš nediskutoval. Znamená to také personální změny?
Budu mluvit o vedení. Je jasné, že potřebuji mít tým sladěný tak, abychom si navzájem mohli důvěřovat. Předpokládám, že zhruba polovička lidí z vedení odejde a buď získá jiné místo, nebo odejde. Zatím ale nepředpokládám příchod nikoho zvenčí, nicméně bych byl rád, aby k prvnímu červnu už tady seděli lidé, které si vytáhnu ze Správy, o nichž jsem přesvědčen, že jsou dostatečně akční, fundovaní a mohu jim věřit. Jak to bude pokračovat v personálních otázkách dál, to už bych nechal na nich a na jejich představách. Rozhodně neuvažuji o tom, že bychom najednou vyhazovali lidi. Podle mne je Správa v některých oborech očištěná z minulých let skutečně na dřeň, někde by bylo naopak potřebovalo posílit, ale to je věcí rozpočtu. Každé propouštění je oslabení, a propouštění u už tak dost oslabené organizace není cesta správným směrem, toho jsem si dobře vědom.


Už byla šance sejít se s Radou parku nebo alespoň s jejím předsedou?
Zatím ne. Přede mnou je schůzka s předsedou rady Milošem Pickem. Musíme se domluvit na dalším fungování rady, sladit nějak představy. Nyní se výkonný výbor rady profiluje spíše tak, že nesouhlasí se změnami, které na Šumavě zavádí ministr Brabec. Ale podle mého názoru je to jen věcí vysvětlení si jednotlivých názorů.


I rada je pro vás jeden z důležitých partnerů pro jednání a další vývoj. Budete mít snahu opět zavést sekce Rady, tedy rozdělit ji na regionální a vědeckou?
Nejlepší by bylo, pokud by Rada i nadále zasedala jako celek, nerad bych ji dál fragmentoval. To je již ze zákona: jedna část Rady má pravomoc poslat dokumenty s rozporem ministrovi a druhá část ze zákona stejnou možnost nemá. V tom vidím určitou nerovnováhu, ale musíme s tím pracovat. Byl bych ale rád, pokud by Rada byla jednotná, ne v názorech, ale aby jednala společně. Každopádně mám dvě možnosti: buď budu jednat s radou tak, jak je z minula nastavena, nebo její složení změním podle toho, co umožňuje zákon. To, že existuje jakási Stínová vědecká rada, není důsledek toho, že by byli někteří její členové odejiti, protože odešli sami poté, co se s nimi přestalo komunikovat, což není dobře. V tomto uskupení, ať chceme nebo ne, jsou lidé, kteří na Šumavě zkoumají a mají informace o tom, co se na Šumavě skutečně děje. Už z toho pohledu není dobře, aby zůstávali mimo. Určitě bych byl rád, aby někteří z nich se do rady vrátili, protože mohou přinášet co nejobjektivnější informace o dění v přírodě a to je pro poradní orgán velmi důležité.


Domníváte se, že v takovém případě budou ochotni přistoupit na kompromisy, protože zatím se to tak nejeví?
To je otázka toho, jak by měla Rada fungovat. Ze zákona je Rada poradní a konzultační orgán ředitele, ne správní rada pivovaru. Jasně, že když ředitel nevyhoví představám buď části, nebo celé rady, pak má Rada opravný prostředek. Nemělo by k tomu docházet, rozhodně ne příliš často, ale mělo by spíš jednání směřovat ke sladění názorů. Nicméně není zcela nezbytné, aby všichni členové rady měli na věc stejný názor, od toho je to rada, ve které jsou lidé s různými odbornými i životními zkušenostmi. Dají na stůl, co vědí, prodiskutují to, možná se i pohádají, ale to je podle mne ten správný proces, do kterého každý poskytne maximum informací. Ale vždy to bude na řediteli, jak to vyhodnotí a jak rozhodne.


Takže by to nemělo být o furiantském bouchání do stolu, uraženém odcházení a vracení se, ale spíše jako ve Dvanácti rozhněvaných mužích, kde diskuse a pochyby jednoho dokáží zvrátit prvotní rozhodnutí?
To je naprosto přesný příklad. Pokud se na ten film díváte, vidíte tam situace, kdy to vypadá na naprostý rozkol, ale o tom to je, jedině taková rada má smysl. Pokud je to rada, která je vždy zajedno s ředitelem nebo sama se sebou, je sice mediálně nezajímavá, ale ředitele nakonec vede do slepé uličky s tím, že neexistuje problém. Problémy jsou přitom vždy.


Budou problémy s některými již rozjetými projekty, například na Březníku a podobně?
Jestli budou problémy, to nevím. Mám nějaké informace, další si nechávám postupně předložit. U věcí, které mne primárně zajímají a u kterých mohou být pochybnosti, na ty se podívám. Pokud tomu nebudu zcela rozumět, nechám si zpracovat audit, prostě si chci ve věcech udělat jasno, abych zjistil, jestli je to skutečně problematická věc, nebo je vše v pořádku. Divné věci budu chtít udělat tak, aby byly jasné, nebo je zastavím. Pokud to půjde, protože jsou tu smlouvy a závazky. Bude mi to minimálně týden - dva trvat.


Nehrozí tu nebezpečí, že se vylije vanička i s dítětem, že se dobré věci zruší jen proto, kdo je navrhl a v jaké době vznikly?
Vůbec pro mne není kritériem, kdo je pod jakým projektem podepsaný. Správa se za minulého vedení vydala trochu jiným směrem, než před tím, ale je tu rozjetá celá řada podle mne vynikajících nápadů. I ty jsou pochopitelně některými lidmi kritizovány. Já nechci popřít dobré nápady, ale i ty nejlepší musejí být v souladu s tím, co má Správa dělat. Chci, aby Správa byla z hlediska zákona a legislativy vzornou organizací. Rozhodně nechci, abychom platili nějaké pokuty. Správa nemůže být v situaci, kdy platí pokuty za to, že poškozuje přírodu, to prostě být nesmí, a to je pro mne klíčové. Pokud se tedy najdou projekty, které mají určité nedostatky, pak buď nebudou vůbec, nebo se budou muset nejprve ty nedostatky odstranit.


Mluvíte o dodržování zákonů. Je jasné, že se budete hájit tím, že pro Správu je nejdůležitější zákon o ochraně přírody, ale pohybujeme se v různě rozděleném území, pro které platí nejen zákon o ochraně přírody, ale také lesní zákon, zákon o obcích a další normy. Znám váš názor, že Šumava nepotřebuje samostatný zákon. Nicméně i ministr Brabec v únoru potvrdil, že není možné, aby si jeden předpis vykládali různí úředníci různě. Není to přece jen argument pro zákon o Národním parku Šumava?
Pořád si myslím, že aby se podobným situacím předešlo, to žádný zákon nevyřeší. Zákon, který naprosto a totálně každým paragrafem řeší každou situaci, není možné připravit, protože život takový není, je nejednoznačný a neuvěřitelně pestrý. Stačí se podívat na nový občanský zákoník, jak je obsáhlý, co všechno řeší a přitom nikdo pořádně neví, co to do důsledku přinese, jak některé situace dopadnou, to se bude muset teprve prosoudit. Zákon pouze stanovuje rámcová pravidla a definuje postupy. V tomto smyslu je podle mého názoru zákon o ochraně přírody dostačující. Když to přirovnám k CHKO, dvacet let jsem neměl v ruce jiný zákon a proti němu stály jiné zákony, přesto jsou v CHKO obce, lesníci těží, les se obnovuje, zemědělci hospodaří. V devadesáti pěti procentech kolize nejsou, nebo jsme se dohodli nebo to vyřešil někdo jiný – odvolací orgán, soud. Mít zákon, který by předcházel jakékoli kolizi, není možné. V celé republice by měla mít ochrana přírody jeden zákon a výkon státní správy by se měl v tomto ohledu sjednotit, aby na stejnou věc nebyly rozdílné názory. Na to ale nástroje jsou, je jen věcí je uplatnit. Zákon o Šumavě, nebo jedna z jeho verzí, kterou jsem měl možnost číst, to nenapravuje, naopak vytváří další nové nejednoznačnosti.


Těch návrhů je dnes již celá řada, nicméně to, co prezentovalo bývalé vedení Správy, přijde laikovi jako rozumné, tedy jasná pravidla, jasně vymezená území s jasným přístupem, přes což nejede vlak. Absence takových pravidel je přesně to, co nahrává neustálému vyhrocování situace na Šumavě, pokud by byla, mohou se na Šumavě ředitelé nebo v Praze ministři střídat třeba každý rok, ale pravidla se měnit nebudou po každé personální změně?
V tomto ohledu je jednoznačnost skutečně hodně dobrá a možná potřebná, ale to je dáno zonací. Proč by měla být zonace zákonem, to může přece řešit podzákonná norma. Jde o to, zda jsme na tom shodnuti a zda jako společnost jednotnou myšlenku udržíme. Ale na Šumavě jsou velmi silné skupiny, které nehodlají udržet jednotnou myšlenku. A tu nejednotu zákon nevyřeší.


Nicméně jedny pravidla by jednou pro vždy nebo rozhodně na delší dobu možná všem tahanicím udělala konec?
Jsem přesvědčený, že pravidla jsou nastavena jasně. Zákon o ochraně přírody platí od roku 1992. V té době pochopitelně jeho tvůrci nemohli vědět, jak to bude vypadat za dvacet let. Dnes máme jiné zkušenosti, takže bych se spíše přikláněl k velké novele tohoto zákona s nastavením podle současné situace. Pokud jsou tam nejednotnosti a nejasnosti, musí se vyčistit. Ale i kdyby k tomu nedošlo – stačí dodržovat, co platí. Já se například setkal se situací, že na Správě jsou stanoveni lidé, kteří mají určité lesnické kroky posoudit z hlediska pravidel stanovených platným zákonem. Ale když se jich zeptám, jaká ta pravidla jsou, tak oni to neví. Pak Správa nemůže postupovat v souladu se zákonem a hrozí nám další pokuta…


Pokud se týká projektů, jak to vypadá se zooprogramem, revitalizací bývalé roty v Kvildě a podobně?
Co se týká zooprogramu, tam jsou již některé věci nasmlouvány a nějak to běží. Budu se o tom ještě bavit s Milošem Juhou, který to má na starost. Vím, že pro oba projekty byla vybrána nejšetrnější varianta, jsou financovány ze státních zdrojů a váže to ještě na další projekty důležité pro rozvoj obcí. V tomto případě už máme poměrně jasno a projekty nejspíše poběží dál. Pokud se týká roty, musím se přiznat, že to doposud nemám do detailu nastudované, ale pokud jsme vlastníci objektů a staveb, musíme se o ně starat jako řádní hospodáři. Vím, že jsou úvahy a projekty, jak to rekonstruovat a co dál dělat. Nevidím důvod, proč do toho vstupovat a nějak to brzdit, jen zkontroluji, zda jsme splnili všechny povinnosti, které nám platná legislativa ukládá.


Jak dlouhý a jaký mandát vám ministr dal?
Mám mandát k provádění personálních změn, korigovat chod a chování Správy v případech, které mohou být považovány za sporné z hlediska zákona. Mám mandát k zavedení nového plánu péče a práci na věcech, které z něho vyplývají. Podle slov ministra Brabce by mělo být vypsáno do roka výběrové řízení na ředitele Správy.


Přihlásíte se?
Nevím. Jasné je, že seriózní a čisté by bylo přihlásit se. Pokud jednou začnu pracovat na nějaké koncepci, ke které se hlásím, nemělo by to být jen na pár měsíců. Ale mám malé děti, takže skutečně ještě nevím.


Budete mít možnost se případně vrátit na CHKO?
Takovou garanci mi nikdo nedá.


Mimochodem, už se proslýchá, že budete na Správě v ředitelské pozici sedět po celou dobu trvání Plánu péče, tedy tři roky?
Tyhle spekulace jsem asi způsobil nechtě já, když jsem ještě nevěděl, kdy pan ministr chce vypsat výběrové řízení. Odpovídal jsem novinářům na otázky, jak to vidím, a já jsem pronesl, že je tu poměrně rychlý obrat ředitelů, ale že můj mandát nebude rozhodně delší, než je působnost nového plánu péče. To dnes neplatí, jasné je, že to bude rok, co bude dál, netuším. Dokonce jsem se dozvěděl, že už se v regionu šušká o tom, že sem chci dostat lidi, se kterými jsem ani nejednal. To jsou zkrátka šumy.


V tomto směru se hovoří o konkrétních zástupcích Stínové vědecké rady?
Nepředpokládám, že by někdo ze Stínové vědecké rady byl ve vedení národního parku, to by nebylo vzhledem k celkové situace rozumné.


Mrzí vás momentálně vyhrocená situace kolem Národního parku Šumava, kdy se někteří lidé netají tím, že jsou ve válce tu se Správou, tu s regionem, tu s ministrem?
Je to samozřejmě smutná věc, ale o tom, kdo je s kým ve válce, rozhoduje jen on sám. Za sebe nemohu říct, že chci zahrabávat nějaké pomyslné zákopy tím, že budu obcím nebo krajům slibovat podporu jejich projektů, nebo že někam nasypu peníze. To ne, není to můj styl, takhle to dělat nebudu. Navíc jsem přesvědčený, že slibovat něco, co nemohu splnit, je horší, než neslibovat vůbec nic. Nezbývá mi, než věřit na osobní vztahy, že je možné mezi konkrétními lidmi vybudovat důvěru. Takto by bylo seriózní a čisté zahrabávat zákopy.


Je třeba říct, že obce ani od Správy neočekávají, že by jim přihrávala projekty, spíše trvale volají po nastavení jasných pravidel, ať už budou jakákoliv, jen ať jsou trvalejší a dlouhodobá. Snad jediný projekt, který dlouhodobě vyvolává značné diskuse, byť i obce samy tvrdí, že to není věcí celé Šumavy, je lanovka na Hraničník. Zatím nikdy tato aktivita nedospěla tak daleko, že se jasně řeklo, proč tento projekt nemůže být realizovaný. Budete přesto hledat cesty, jak ho realizovat, nebo je to z vašeho pohledu definitivně mrtvá záležitost?
Obávám se, že v této konkrétní věci už ředitel národního parku nemůže hrát žádnou roli. To, o čem je v souvislosti s lanovkou neustále řeč, se týká pouze lokality Natura 2000 a ptačích oblastí. To sice jsou hodně chráněná území, ale zdaleka ne tak, jako další fenomény v daném území, o kterých se sice ví, ale dosud se nezačaly řešit. Vím jediné, že v rámci Národního parku Šumava nebudeme schopni vyřešit kompenzační opatření, takže ani já to nemohu garantovat. Pokud jde o další kroky, které se týkají určení priorit z hlediska veřejného zájmu a ochrany přírody, zda bude možné vydat výjimky na chráněné druhy, to bude dělat státní správa a ta je naprosto samostatná. Do jejích kompetencí nemůže ředitel jakkoliv zasahovat. Velmi pravděpodobně rozhodnutí tohoto úřadu nebude konečné, určitě budou proti jeho rozhodnutí odvolání, ta mají svůj proces. S nějakým výsledkem to skončí, ale do toho ředitel zasahovat nemůže. Pokud se mne lidé ptají na lanovku a dojezdovou sjezdovku na Hraničníku, opakuji to, co dřív, vždycky to byl problém, teď se ví, že je to velký problém, ale s tím já nic neudělám.


Dokážete udělat něco alespoň s přechodem přes Modrý Sloup?
V tomto případě je angažmá ředitele přece jen trochu větší. Musím se domluvit s dotčenými subjekty, jakým způsobem se domnívají, že by bylo nejlepší postupovat. Můj názor je, že se v tomto případě od začátku nepostupovalo striktně tak, jak říká zákon, z čehož pramení celý problém. Považoval bych za nejvhodnější se podívat na celou oblast výskytu tetřeva jako na celek, položit na stůl veškeré varianty, co tam chceme dělat a vše to nechme posoudit v procesu EIA. Z toho vyjde, co lze a nelze, za jakých podmínek. Z toho si pak vybereme, do čeho půjdeme. Pokud pro to budou potřeba další výjimky, což je pravděpodobné, pak se tím vším musí projít. Pak bude jasno. Doufám, že až to skončí, budou všichni výsledek akceptovat. Odhaduji to, že pokud se týká papírování, je to záležitostí roku dvou, ale pak by měl být výsledek naprosto čistý. Tento koncept chci navrhnout.


Bylo pro vás působení v CHKO pozitivní pro současnou funkci, jaké zkušenosti vlastně lze přenést?
Moje hlavní zkušenost je, že bez důvěry to nejde. Musíme si minimálně alespoň věřit a musí nás být většina, která si bude vzájemně důvěřovat. Když jsem v CHKO začínal, také jsme byli ve válečném stavu s lesníky a některými starosty a bylo mezi námi hodně dusno. Postupem času, byť se stejnými lidmi, jsme věci doladili, a možná se některé vztahy změnily v přátelství. Pokud by se to samé podařilo, že si budeme věřit, že budeme vědět, že děláme na společné věci, bylo by to ideální. To je zkušenost, kterou si s sebou přináším a kterou bych rád přenesl i sem, ale půl roku nebo rok na to bude asi velmi krátká doba.


Spolu s ministrem jste se účastnil dvou oddělených setkání se dvěma skupinami zástupců šumavského regionu. Co jste si vy osobně z těchto schůzek odnesl?
Jedna skupina podporovala otevřeně kroky pana ministra, druhou skupinu představovali převážně zástupci obcí národního parku. Ta druhá schůzka ve mně vyvolala vzpomínky staré cca 20 let, kdy bývala také jednání mezi ministerstvem, Správou a obcemi plná emocí a výčitek, a kdy se končilo jakýmsi smířením a pocitem optimistického porozumění. A ejhle, druhý den ráno to bylo horší, než před tou schůzkou. A tím, kdo si to rozmyslel, byli většinou zástupci regionu. Takže to znám, nepřekvapuje mě to, ale je velmi těžké tímto způsobem pracovat.


Měl byste podle slov ministra spíše sblížit, než s ohledem na omezený časový mandát zcela smířit, oba názorové tábory, pokud se týká dalšího směřování a vývoje v Národním parku Šumava. Nicméně fakt, že při své návštěvě jednal ministr se dvěma názorově odlišnými skupinami odděleně, tím vám asi příliš nepomohl. Jak sám říkáte, bylo by dobré, aby se jednalo se všemi stejně. Budete se chtít podobných kroků do budoucna alespoň vy sám vyvarovat a jednat se všemi názorovými skupinami najednou?
Víme, že smířit všechny je utopie. Chci se pokusit nabídnout spolupráci a hledat společný způsob soužití. Mělo by nám jít o podstatu, vždy jít za podstatou – a pak je nepochybně možné vyřešit spoustu problémů. Když jasně řeknete, co chcete, a druhý řekne, co může, je vydefinován prostor pro jednání a hledání společného řešení. A pokud jde o to, kdo všechno má spolu jednat: na to platí docela normální lidské parametry – pokud chcete slyšet škálu názorů, je třeba mít co nejširší škálu diskutujících, pokud potřebujete řešit technické postupy, potřebujete jen pár lidí, kteří jim rozumí. A obávám se, že kdybych svolal starosty obcí národního parku na schůzku s nějakým táborem lidu, asi by mi to starostové vyčítali. A chápal bych to. Oni mají mandát od voličů a jejich postavení je prostě trochu jiné.


Ministr Richard Brabec slíbil, že se chce se šumavskými starosty opět sejít někdy v červnu. Stihnete se do té doby sejít se všemi starosty, nebo alespoň s většinou z nich a co s nimi chcete projednat a co jim můžete nabídnout?
Rád bych se sešel s většinou, pokud budou ochotni se mnou mluvit. Už mám za sebou 2 schůzky, příští týden bych rád pokračoval. Nejezdím za nimi s nabídkou, chci jen vědět, kde mají se Správou nějaká společná témata a jak se na ně dívají.


Někde jste naznačil, že se chcete podívat na některá rozhodnutí bývalého vedení Správy v souvislosti i se zrušením dřevoskladu v Nové Peci. Existuje šance, že tam opět najdou místní práci?
Já mám za to, že místní tam pracují. Část objektu a našich technologií je tam v pronájmu.


Jednou z vcelku mála věcí, které region minulému vedení vytýkal, byl nedostatek palivového dříví pro místní obyvatele s odkazem na fakt, že získat palivové dříví v aukcích je pro místní prakticky nemožné. Co se dá pro změnu udělat?
To je téma, které mě ještě čeká. Jsou tu určité limity, které to limitují, a nejsou to limity vzniklé na Správě, ale vyplývající ze zákonů této země.


Ještě k lanovce na Hraničník. Při únorovém setkání se starosty ministr Richard Brabec uvedl, že ani jemu se nelíbí, že po pravém břehu Lipna míří do lyžařských středisek na druhé straně hranice desítky tisíc aut. Není to pro ochranu přírody možná ještě škodlivější, než minimalistická verze lanovky na Hraničník?
To je trochu manipulativní otázka. To, že jezdíme autem třeba i pro rohlíky 200 m od domu nikoho nepobuřuje. Myslím, že tohle není úplně poctivě míněný protiargument. Navíc se pro zpřístupnění Hraničníku plánují další silnice – takže bez dopravy to stejně nepůjde. Ale tady se srovnávají zcela odlišné hodnoty: Máme poškodit ekosystém, který nejsme schopni nikde uměle vytvořit, přijít o druhy, jejichž populace je na hranici přežití? A proti tomu jako protiváhu postavíme nějakou frekvenci aut, která i ve špičce bude desetinová proti každodenní frekvenci v centru Českých Budějovic?

Pavel HubenýPavel Hubený
Narodil se 13. dubna 1963 v Klatovech. Po gymnáziu absolvoval na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze obor ekonomická a regionální geografie. Je rozvedený, má pět dětí, narození šestého potomka očekává každým dnem. Dlouhá léta žil v Klatovech, již pátým rokem bydlí pod Boubínem. V roce 1988 nastoupil na Správu Chráněné krajinné oblasti Šumava, před vyhlášením Národního parku Šumava v roce 1990 odešel pro nesouhlas s připravovanou koncepcí národního parku. Do roku 1992 působil na Okresním úřadu v Klatovech, následně kývl na nabídku tehdejšího ředitele Správy NP a CHKO Šumava Jiřího Kece a od roku 1993 pracoval na Správě jako vedoucí CHKO Šumava. Od 1. Května 2014 byl jmenován ředitelem Správy NP a CHKO Šumava.