Tři dny před šedesátým šestým výročím úmrtí se bratr Krále Šumavy Bohumil Hasil dočkal alespoň pomníčku, který připomíná místo, kde byl při přechodu státní hranice 13. září 1950 smrtelně postřelen. Převezen byl na stanici Sboru národní bezpečnosti, kde zemřel. Místo na hřbitově v Českých Žlebech, kde bylo anonymně uloženo jeho tělo, dodnes nebylo identifikováno.

Mezi několika desítkami lidí, kteří byli v sobotu odpoledne nedaleko Českých Žlebů přítomni odhalení pomníčku Bohumilu Hasilovi s pamětní deskou, byli i příbuzní a potomci Bohumila Hasila a jeho bratra Josefa označovaného již téměř sedm desítek let za Krále Šumavy. Ten dodnes žije v USA a zásadním způsobem pomohl Pavlu Horešovskému ze Strakonic při pátrání po přesnějším místě, kde v osudnou noc smrtelně zranili jeho bratra Bohumila příslušníci tehdejšího Sboru národní bezpečnosti.

„Pro Josefa Hasila je neuvěřitelné, že je v Čechách stále tolik příznivců komunismu. Je to skromný a ušlechtilý člověk, kterému však na sklonku jeho života hodně vadí, že doposud nebylo umožněno nalezení ostatků jeho bratra, který byl tajně a potupně zakopán kdesi na hřbitově v Českých Žlebech. Je rád, že vznikl alespoň tento pomníček, u kterého si lidé v budoucnu budou připomínat, že za pohyb v těchto místech platili lidé daň nejvyšší," tlumočil Pavel Horešovský při odhalení pomníku Bohumila Hasila přítomným slova Krále Šumavy. „Všech vás, kteří jste se tu dnes sešli, si Josef Hasil velice váží a všechny upřímně z celého srdce pozdravuje. Doslova mi řekl, že lidé, kteří tam přijdou, mají dobré srdce," dodal Pavel Horešovský.

Pro Bohumila Hasila se stala osudnou jeho touha mít pohromadě ve svobodné zemi nejen svou manželku, ale i ročního syna Jiřího. Právě pro něho se spolu s Josefem Hasilem 13. září 1950 vydali. „Šli v noci z Německa přes lesní masiv oblasti Schnellenzipf, přešli přes Mechový potok tvořící hranici a po travnatém terénu mířili k jedné z dlouhých kamenných hrází vedoucích vzhůru volným terénem. Měli v úmyslu navštívit domov Pěstových v obci Lažiště a odtud odnést ročního syna Bohumila Hasila Jiřího zpět do svobodného světa a ke své matce, která již byla převedena. Jejich úmysl a cesta byly dvojitým agentem vyzrazeny a přes velkou opatrnost, předvídavost a zlé tušení zkušenějšího Josefa, který chtěl bratrovi v jeho směru chůze do tohoto místa zabránit, se to nepodařilo," připomněl Pavel Horešovský poslední chvíle života Bohumila Hasila.

Ten trval nejen na tom, že si pro syna dojde sám, ale i na směru, který, jak se vzápětí ukázalo, vehnal Bohumila Hasila přímo do rány příslušníkům Sboru národní bezpečnosti. Král Šumavy už jen slyšel střelbu a viděl záblesky od zbraní, jeho vlastní se mu ale zasekla a svému bratrovi už nedokázal pomoci. Sám se vrátil za hranice, kde několik hodin na Bohumila čekal, ale marně. Bohužel, stejně marně dodnes čeká na to, zda bude nalezeno místo, kde byl pohřben. O to více jej i potomky Bohumila Hasila těší, že se podařilo najít alespoň místo, kde k osudné střelbě došlo a že existuje i hmatatelná připomínka v podobě pomníčku. „Jsme vděční, že se o to pan Horešovský zasadil. Vždycky potěší, když se zajímá i někdo jiný, než jen rodina, od které se to bere jako samozřejmost. Mám radost, když jsou pořád lidé, kteří mají soudnost a zajímají se. Navíc jsem věřící, takže jsem byla ráda, že lidé nezapomněli Otčenáš," říká manželka Jiřího Hasila Jaroslava.

Podle jejích slov nebylo za minulého režimu jednoduché žít s příjmením Hasil. A jak dodává, dodnes v lidech vyvolává různorodé reakce. „Být Hasil není mezi veřejností jednoduché pořád. Neustále to někteří berou tak, že porušovali zákon, když překračovali hranice. Ale je to vina tehdejšího režimu. Když to byli nepřátelé, jak říkají, tak proč je prostě nenechali odejít pryč. Trestali nevinné lidi. Ano, bratři Hasilové porušili tehdejší zákon, ale ostatní? Vždyť i jejich sestry dostaly tvrdé tresty i osmnáct let jen proto, že neudaly vlastního bratra," podotkla Jaroslava Hasilová.