„Doba byla taková, že na každou prodejnu přišel jen omezený počet zeleniny či ovoce. Navíc, zákazník si nemohl odnést tolik banánů nebo mandarinek, kolik chtěl. Vycházelo třeba kilo na jednoho, přitom na prodejnu přišlo třeba padesát kilo,“ popisuje Jaroslava N., která před revolucí pracovala v prodejně zeleniny a ovoce.

Navíc bylo i takzvané vázané zboží. „Když si někdo koupil pět kilo brambor, mohl si k tomu koupit kilo mandarinek. Pokud o brambory neměl zájem, mohl se jen mlsně dívat, jak si někdo jiný tropické plody odnáší,“ přiblížila v podstatě klasickou situaci bývalá prodavačka.
Pracovat v podobné prodejně mělo své výhody. Dítě tak třeba dostalo punčocháčky, které sousedovic ratolest neměla. „Ale nebylo to jen o tom, že prodavačky měly to, co jiní ne. Potřeba bylo téměř vše, a tak ve všech profesích skvěle běžely naturální úplatky,“ upřesňuje.

Ani prodavačce v zelenině nepomohly banány k tomu, aby její dítko jezdilo na novém favoritu. „Na ty se prostě stály fronty. Večer si člověk stoupl před prodejnu a do otevírací doby prodejny měl vystaráno. Ani tak nebyla jistota, že se ten den dítě na kole projede. Na prodejnu přišlo pět kol, dvě šly rovnou pod pult, na ostatní zbyly tři. A ve frontě nás stály desítky,“ říká Jaroslava se slovy, že ani koupit file nebyla před lety legrace.

„Mít doma televizor, to rozhodně nebylo jen tak. Vystát frontu a trefit se úplatkem do vkusu a aktuální potřeby vedoucího prodejny, to byl chvílemi doslova nadlidský úkol,“ zakončuje Jaroslava N.