Těžko rozhodnout, zda si sám sáhl na život, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu. Ráno, když kostelník doléval olej do lampy nad svatostánkem, vešel do kostela. Usadil se v zadní lavici. Nic neříkal a nepřítomně se díval na oltář. Kostelník se nevyptával. Však už za těch padesát let, co se o zdejší chrám páně stará, zažil mnohé. Muž odešel krátce poté, co věžní hodiny odbily poledne. V lavici po něm zbylo jen zahřáté místo a ošuntělý kabát. Přešlo pár dní. Neznámý se v Záblatí objevil znova. Ne však po svých.


Bába Kuncová jej našla pod skálou nedaleko mlýna rozbitého a od lišek i jiné havěti nepěkně zřízeného. Páni se radili, vyslechli svědky a po krátkém vyptávání usoudili, že si zřejmě smrt sám přivodil, ať již svou neopatrností či veden sebevražedným úmyslem.


Farář to měl těžké. Nechtěl posvěcenou zem hřbitova pošpinit tělem sebevraha, ale kdo ví, jak to všechno bylo. Bůh si to snad sám tam nahoře nějak přebere.


Pohřeb byl skromný. Kněz, kostelník, dva ministranti. Farář činil jen to, co musel. Navíc pršelo. Vzpomněli si na kabát a poslali pro něj mladého Hödla, co tu zrovna ten den vypomáhal hrobníkovi. Položili kabát na rakev a hrobník, na obecní útraty, hrob zaházel a tak nějak, aby se neřeklo, upravil.


Druhý den odpoledne, byl zrovinka pátek, šel kostelník do kostela obstarat nějaké záležitosti. Zírá na poslední lavici a vidí kabát. Ten samý, co předešlého dne zahrabali spolu s mrtvolou. A k tomu pátek odpoledne, čas, kdy Ježíš visel na kříži. Utíkal za farářem. Zavolali starostu i učitele a radili se, co s tím. Pohřeb sloužili dle předpisů, a co měl ten neznámý na svědomí, a jak vlastně sešel ze světa, nikdo nevěděl. A tak nechali kabát tam, kde byl. Třeba se to samo někam otočí.


Přišla neděle a před raní mší svatou se snad každý po kabátu ohlédl. Sem tam se dokonce někdo za neznámého pomodlil. Jiný zapálili svíčku a Jung z Řepešína za něj o měsíc později nechal sloužit mši. Uplynul rok, přešel druhý a těžko spočítat, kolik modliteb, mší a svíček bylo věnováno tomu neznámému muži jen a jen díky zapomenutému kabátu. Starý farář zemřel a přišel nový. Prošel kostel, poptal se na kabát a pak jej pověsil na věšák v sakristii. Tam vydržel další řádku let, až jej kdosi, věci neznalý, věnoval náhodnému tulákovi.


I bez kabátu v lavici či v presbytáři se však v Záblatí, po celé generace, až do nedávna ze zvyku stále modlili za neznámého nešťastníka, a ten, měl-li snad duši umazanou nějakým velkým hříchem, díky zbožnosti Záblatských, jistě již dávno posedává po pravici Boží.

Jaroslav Pulkrábek