Asi že ten starý byl nějaký nakřáplý a nezněl tak, jak měl, což už některým farníkům lezlo pěkně na nervy. Ale že byli v té vsi na samé hranici Šumavy tak trochu šetrní, přemýšleli, jak to udělat, aby je to nevyšlo moc draho. A tak se stalo, že hospodský se od jednoho obchodníka, co putoval z Bavor do Čech, dozvěděl, že v Perlesreutu, kam si jezdí nakupovat šňupavý tabák, mají v sakristii jeden pěkný zvon navíc a nevědí, co s tím. Hospodský si tu zprávu nenechal pro sebe, a když se v neděli po mši svaté sešli v hospodě všichni starší z obce, pěkně to probrali. Farář nebyl proti, a tak vypravili delegaci, že se na ten zvon pojedou podívat.


Chvíli to trvalo, neboť museli počkat do jara, až na Šumavě sleze sníh, ale když se tam po svatém Vojtěchu vypravili a zvon viděli, měli jasno. Tedy on ten zvon nebyl nijak zvlášť zdobený a tedy ani krásný, ale zvuk měl obstojný a velký byl akorát. Do věže krom zvoníka nikdo neleze a i ten tahá za provaz ze spodního podlaží, takže ho nikdo okukovat nebude. A když se dozvěděli cenu, za jakou jim ho Bavorští chtěli prodat, doslova jásali radostí, za takovou cenu by v Čechách nekoupili ani zinkový umíráček.


Přivezli zvon a s velkou slávou ho zavěsili do věže. To bylo ještě v tom starém kostele, co měl věže hned dvě. Když bylo hotovo, vyzvali starostu, který na nový zvon přispěl nejvíce, aby první zatahal za provaz. Jenže dříve, než tak učinil, zvon se rozezvučel sám. No rozezvučel, ono to spíš znělo jak skleničky na drncajícím voze. Takové slabé drkotání. Všichni, co tam byli, se na sebe podívali a vylezli o patro výše. A opravdu. Zvon se chvěl, aniž by k tomu potřeboval lidské pomoci. Nikdo nevěděl, co s tím, ani mistr zvonař neporadil, a tak jeli zpátky do Bavor. A hned věděli, proč byl ten zvon za hubičku. On se totiž bojí výšek. Ale obchod byl uzavřen a zmýlená neplatí.


Zvon tedy putoval dolů, do sakristie, tentokrát v Čechách a během let si v Bohumilicích opatřili zvony jiné, prý hned tři. Avšak po dlouhém čase ves vyhořela a plameny pohltily faru i kostel a ze zvonů zbyla jen bronzová louže. Kostel tedy postavili nový a přemýšleli, co zavěsí do zvonice, neboť peněz se nedostávalo. Kdosi si vzpomněl na zvon, který v sakristii unikl zkáze a jen tak zahálí.


Ale co se zvonem, který se rozklepe sotva je pár metrů nad zemí? Tak změnili plány, kostelu ubrali věž a hned vedle postavili zvoničku, kterou hravě přeplivne malý kluk. Tak zvon zavěsili, a ten jim z vděčnosti, že je pěkně kousek nad zemí, zvonil krásněji, než kdekterý zvon široko daleko.

JAROSLAV PULKRÁBEK