Zda pochodil či nikoli, těžko již dnes dohledat, každopádně však zaskočil ten výsledek zapít do knajpy pod zámkem, ať již ze vzteku či pro radost. A protože nezůstalo jen u jednoho žejdlíku, domů do Klášterce se vracel až před půlnocí. Cestu znal i poslepu, což o to, jenže nohy mu po pivu a nějaké té štamprdličce ztěžkly a každou chvilku s sebou žuchl do mechu. Ale ani to by nebylo tak zlé, kdyby cesta nevedla kolem řeky, co na opilce působila jak magnet. Prsty na ruce by nestačily na spočítání, kolikrát okusil ledovou vodu Volyňky. Skrz na skrz durch a s nudlí u nosu se zrovna asi po šesté vyhrabal na břeh a nevěřícně kouká, co se to bělá před ním. Od jedné vrby ke druhé se tam na vrbovém šlahouně suší prádlo, a to přesto, že k nejbližšímu stavení byste museli šlapat pěkně zostra nejméně půl hodinky. Adler chvilku dumal, pak vzal jeden utěřák, a protože se mu od těch studených koupelí spustila rýma, použil jej jako kapesník, posmrkaný zastrčil do kapsy u kalhot a plahočil se s nesrozumitelným huhláním dál. Domů přišel jen chvilku před svítáním a stará Adlerka se chystala, že mu promasíruje záda. Sotva Adler otevřel dveře, už už chtěla spustit. Jenže nespustila. Kouká na starýho, na jeho frňák a neví, co s tím. Místo nosu mu tam totiž začíná rašit něco jako vrbová větev. Do dlaně by ji už neschoval a za chvíli mu už ten dlouhý vrbový nos překážel v rozhledu. Adler šilhá na tu hrůzu a neví, co si počít. V tu chvíli vystřízlivěl a vyprávěl ženě, co ho cestou potkalo. Přitom vytáhl z kapsy ten ukradený šnuptychl, aby si utřel stále rostoucí frňák. Adlerka hned věděla, která uhodila. Od malička totiž slyšela vyprávět o kouzelných paních vrbách dole na řece. Vzala utěrák, uháněla k Volyňce, aby jej stihla vrátit ještě před svítáním. Ale nestihla. Adler jí totiž nedokázal vysvětlit, kde to vlastně k tomu nešťastnému kapesníku přišel a dřív, než to místo Adlerová našla, slunce již stálo na obloze. Celý rok pak musel chudák Adler chodit s nosem na dva sáhy dlouhým, a když se pak rok s rokem sešel, již od večera čekal v zátočině, až paní vrba vypere a pověsí své prádlo mezi vrbičky. K němu pak přidal uloupený kus a v tu ránu měl nos jak dřív. Jaroslav Pulkrábel