Pohoří Banát je tvořeno, mimo jiné šesti českými vesnicemi. Je to Gernik, Rovensko, Svatá Helena, Eibentál, Bígr a Šumice. Tyto vesnice leží v župě Caras Severin, Eibentál leží v župě Mehedinti. Naši krajané, především z Plzeňska, ale také z Moravy, se roku 1823 vystěhovali do této oblasti, kde jim byly slíbeny pozemky, netušili však jaká bída je zde čeká. Oblast byla tehdy zcela vylidněna.

Po roce domlouvání s Františkem Kuskou, který byl jediný ochotný se ujmout takto velké skupiny lidí, se nakonec podařilo to, že autobus se 43 včelaři, řízený Jiřím Mikešem z ČSAD České Budějovice, vyrazil na cestu. Později pan řidič prohlásil, že kdyby věděl co ho čeká, nikdy by ho s autobusem do těchto končin nikdo nedostal.

První den jsme ještě přespali v krásném maďarském městě Segeď, kde jsme si užili termálních lázní. Po snídani jsme vyrazili do Banátu - vesnice Gerník, kde nás očekávali kolem 14 hodiny a měli jsme hned absolvovat připravený program. Skutečnost však byla úplně jiná. Důkladné hraniční kontroly na všech hranicích států, kterými jsme projížděli, nás skutečně překvapily. Nejobtížnější to snad bylo na hranicích srbsko – rumunských, kde nás nechali opakovaně vystupovat a nastupovat do autobusu, nakonec jsme však překonali i tyto hranice a stále s dobrou náladou, dorazili skoro ve večerních hodinách do Gerníku.

Problém byl, že velký autobus nikdy v minulosti v Gerníku nebyl. Prostě proto, že by tam nevyjel. My jsme dokázali asi nemožné, dokonce jsme museli odklánět i sloupky, aby se autobus vytočil, ale pan řidič Mikeš umí zázraky a my přijeli před místní hospodu, kde už na nás čekali místní, kteří si nás rozebrali do svých příbytků. Nejvíce spokojená byla asi parta našich chlapů, které jsme ubytovali pohromadě (13 lidí v téměř v jedné místnosti, ale hned naproti místní hospodě). Velký zážitek měl MVDr. Hovorka, kdy si pro jejich skupinu přijela starší paní na čtyřkolce a on jí předával pivo se slovy, že je pro jejího manžela a pro ní je čokoláda. Paní mu na to odvětila, že to ne, pivo je pro ní a čokoládu sní manžel.

Jen pro zajímavost, většina žen v Gerníku měla jméno Anna nebo Marie. Všichni tam hovoří krásnou češtinou. Na všechny čekala bohatá večeře pořízená z místních zdrojů. Téměř vše si vyrábí sami. Pečou chleba, mají své máslo, sýry marmelády. Přijetí bylo velice vřelé a nevadil ani suchý záchod vedle maštale, kde byli koně a jak místní říkají kravičky, oslíci apod.

Večer jsem se pak sešli na návsi a před místní hospodou rozbalil Láďa Borovka z Netolic harmoniku a do noci jsme zpívali naše české písničky. Druhý den ráno nás probudilo zvonění zvonců, jak vyháněli kravičky na pastvu a po velice vydatné snídani a upozornění, že si máme dávat pozor na zmije, kterých je tam všude opravdu hodně, na cestu. Čekal nás výlet po Dunaji na lodích, na kterých jsme připluli až před obří kamennou hlavu vytesanou ve skále – dáckého krále Decebala. Jedná o do skály vytesanou obří tvář kdysi nejslavnějšího dáckého náčelníka, který tu vládl v letech 87 až 106 našeho letopočtu a bojoval proti Římanům. Je to nejvyšší socha v Evropě, vysoká 43 metry a široká 32 metry. Poté jsme jeli do další české vesnice - Eibental, kam však autobus nemohl vyjet, a tak nás musely vyvézt dvě dodávky. I když zprvu se zdálo nemožné, že se 43 lidí vešlo do těchto dvou aut, ale podařilo se. Cesta nahoru byla velice úzká.

Přijeli jsme do malebné vesničky, kde se rozhodlo těch pár mladých lidí, kteří zde zůstali, že se dokáží uživit. Postavili nádhernou restauraci a budeme jim držet palce, aby jim to vydrželo. Poté následovala procházka po vesnici, kde jsme si povídali s místními lidmi. Všichni nám říkali to samé, oni už dožijí, mladí šli do Čech, občas přijedou, ale už se nikdy nevrátí. Pak to prodají a vesnice postupně zaniknou. Opuštěné domy skupují Rumuni a je otázkou času, kdy tato česká menšina úplně zanikne. Zpátky jsme pak absolvovali opět cestu poskládaní na sobě navzájem. Odjeli zase do Gerníku. Bohužel autobus, který velice složitě dokázal pan Mikeš dovézt do rumunské vesničky pod Gerníkem, jsme tam museli zaparkovat, protože nebylo možné, bez nebezpečí jeho poškození s ním vyjíždět nahoru. Opět nás naložili jiné dodávky v poněkud horším stavu a vyjeli jsme. Když druhá dodávka nějakou dobu nejela, řidič první dodávky zastavil, vzal velké kladivo a vyběhl ven se slovy: "Já vím, co tomu je!" A běžel jí spravit. Povedlo se a my jsme ještě stihli navštívit místní vodopády. Pak už nás čekala večeře, procházka po Gerníku a příslib, že druhý den nás opravdu přijme místní ředitel školy a největší včelař v okolí, pan Bouda, řečený Mudra.

Páteční program byl hodně nabitý. Vyrazili jsme hned po snídani do místního kostela, který byl krásně upravený a místní kostelník nám vyprávěl o tom, jak kostel opravují z darů. Schází se v něm v neděli, kdy každá z žen napeče něco sladkého. I my jsme přispěli nezanedbatelnou částkou . Poté jsme navštívili obecní úřad, který se naprosto vymykal všemu, co jsme v Gerníku viděli. Bylo zvláštní vidět tak moderně vybavený úřad se sociálním zázemím .

Pak už nás čekala další vesnice – Svatá Helena, kam jsme naštěstí mohli vyjet autobusem. V době našeho příjezdu se místní vraceli z polí s motyčkami na zádech, protože už začínalo být pěkné horko, všude polehávali psi , kterých je v Banátu opravdu hodně a bylo slyšet zvonění kravských zvonců, jak kravičky vyháněli na pastvu. Navštívili jsme místní školu, kde řada z nás měla slzy v očích. Všude po zdech jsou mapy a povídání o historii Čech a ze všeho je cítit neskutečné vlastenectví. Jenom ti naši prezidenti, jejichž fotografie jsou na zdech, končí Václavem Havlem. Nevynechali z minulosti žádného, prý to patří k historii. Vedle toho jsou fotky obyvatel Svaté Heleny a dalších obcí, řadu z nich jsme osobně poznali. Chodili jsme po vesnici, povídali si s lidmi a všichni nám opakovali stejné, že děti jsou v Čechách, daří se jim dobře, občas přijedou a oni dožijí a dům se prodá. Bylo nám z toho smutno. Mladí nezůstávají, nemají práci, doly zavřely a jiná práce není. Jenom v době festivalu, kdy přijíždí z Čech dlouhý vlak a přiváží hudební soubory a tanečníky, tak Svatá Helena ožije. Po návštěvě místní hospůdky a obchodu v jednom, jsme odjeli do další české vesnice Bígru. Telefonicky nám pan Kuska ověřoval, zda tam vyjede velký autobus. Prý ano. Bohužel nevyjel. Stoupali jsme do kopců a cesta se stále zužovala, postupně se nad námi začaly uzavírat i skály, pod námi byl sráz a v autobuse naprosté ticho. Nejhorší bylo, že couvat po úzké cestě, která byla samá serpentina nešlo a dopředu jsme jeli jenom díky tomu, že jsme ohýbali větve a odklízeli kameny z cesty. Jaká byla naše úleva, když se objevila planina, kde se mohl autobus otočit. Po informaci, že už je to jen dva kilometry, jsme se rozhodli pokračovat pěšky. Nebyly to dva, ale sedm kilometrů do kopce v horku a se všude přítomnými zmijemi. Někteří odpadli cestou, ale většina vystoupala a najednou se otevřelo nádherné údolí a my uviděli nejkrásnější vesničku z těch všech, co jsme navštívili.

Čekala tam na nás hospůdka s vychlazeným pivem, úžasní lidé, harmonika a příslib, že seženou auta a podvalníky, které nás dovezou dolů. Ještě jsme si dojeli vyzvednout odpadlíky a bylo nám dobře. Navštívili jsme místního včelaře a prohlédli si, jak se včelaří v takové výšce.

Všude se včelaří s včelou černou, která je více bodavá a útočná. Nikomu se nám zpátky nechtělo, ale čekal nás oběd u Dunaje a na ten jsme bohužel dorazili až na večer. Po návratu do Gerníku nás ještě čekala návštěva u pana ředitele školy, který měl asi sto včelstev. Vyprávěl nám v bezpečné vzdálenosti od úlů, které jsme úprkem opustili, protože řada z nás dostala hodně žihadel, jaké mají dotace, jaký med vytáčí, jakým způsobem léčí včely a chovají nebo spíš nechovají matky. Bylo to zajímavé, ale bohužel čas nás tlačil, protože už na nás čekali s večeří.

Večer pak jsme si naposled zazpívali před hospůdkou a ráno jsme po prohlídce místního muzea, vyrazili na zpáteční cestu. Co dodat? Slyšeli jsme krásnou češtinu, viděli nádhernou přírodu, cítili vůni, kterou si pamatujeme z dětství na venkově po ránu, když voní hnůj a seno, ale bylo nám z toho všeho trochu smutno. Nebude to trvat dlouho, změní se to v komerční záležitost. Shodli jsme se všichni v tom, že to byl pro nás obrovský zážitek, a to, že někomu osel sežral snídani, kráva ocasem smetla večeři, nebo sýry ze stolu snědli psi, to už jen dokresluje celou atmosféru. Velké poděkování patří panu Františku Kuskovi, který nám to pomohl celé zorganizovat , panu řidiči Jiřímu Mikešovi a panu Bigasovi, kteří se o nás starali.

Mirka Prokešová, předsedkyně Základní organizace Českého svazu včelařů v Prachaticích.