Masopust skončil a nastal čas postu. Od jídla i od veselí. Hosti se rozešli, jako když foukneš do misky s popelcem a sotva odzvonili půl jedné, jediné rozsvícené okno nerušilo černočernou tmu.


Nazítří se pak všichni vespolek sešli v kostele na „ranní", aby jim kněz popelem z loňských květnonedělních kočiček křížkem na čelo vepsal znamení pokání. Stejně jako loni či před deseti, padesáti i sto lety.


Jenže furiant Josef, sedlák se Sipplovo dvorů, měl o tom všem své mínění. Pravda, i on večer odešel domů ještě před půlnocí, i on přijal popelec, ale postit se mu zrovna dnes nechtělo. Však včerejší pijatika a následný břichobol je třeba srovnat něčím mastným. Co na tom, že zrovinka dnes je ten nejpřísnější půst co v církvi svaté mají.


Zpočátku se ještě držel, ale když přišlo poledne, kručelo mu v pupku tak, že nevydržel, ze spíže si přinesl pořádný kus uzeného, zakrojil chleba a i na džbánek piva došlo. To vše postavil na stůl, pro jistotu si z čela utřel křížek, co tam měl od rána, a s prohlášením, že Ježíšovi to jeho hladovění stejně nijak nepomůže, se pustil do jídla.


Tedy chtěl se pustit do jídla. Jenže místo dobře vyuzeného vepřového mu mezi zuby zaskřípal popel, a když tu nepříjemnou pachuť chtěl spláchnout pivem, polkl jen obyčejnou vodu. Zkusil to podruhé a zas to samé. Jen chleba zůstal chlebem, i když i ten měl takovou divnou pachuť a nebýt ve vodu proměněného piva, lepil by se na zuby jako bláto.


Josef byl z toho trochu vyplašený, ale tak nějak mu došlo, že činil něco, co neměl, a ten půst holt bude muset držet, ať chce, či nechce. A že v těch dobách byli na znamení, co přicházela shůry, zvyklí, odnesl zbytek uzeného zpátky do spíže, vodu vylil a chleba nadrolil slepicím. Však do zítřka vydrží.


Vydržel, což o to, i když hlady nemohl dospat, ale co se jídla týče, nevedlo se mu lépe nežli předchozího dne. No, abychom to nenatahovali, šestačtyřicet dní až do Božího hodu zvostal o chlebu a vodě a kdyby se Velikonoce jen o jediný den opozdily, snad by zemřel hlady.


O Josefovo nedobrovolném postu by se asi nikdo nikdy nedozvěděl, neboť on sám se s tím nikterak nechlubil, a dělal, jako by to vše vyšlo od něho samého. Netrvalo však dlouho a získal si po celých Volarech pověst převelice zbožného muže, že i farář jej při nedělním kázání dával ostatním za vzor.


A tak, když se rok sešel s rokem, postilo se ve Volarech velké množství lidu s tím, že když tak činil hříšník Josef, i oni by se měli nad sebou zamyslet. On sám se pak už nebesa rozhněvat nikdy neodvážil a zachovával vše, co by dobrý křesťan zachovávat měl.
Když se pak v požehnaném věku odebral na věčnost, vzpomínali na něj v kraji pod Bobíkem jako na šiřitele přísné postní tradice a vcelku je dnes jedno, zda se tím šiřitelem dobré víry stal tak nějak proti své vůli.

JAROSLAV PULKRÁBEK