Kdysi dávno v těch místech pásal krávy Johann, mlynář, co měl propachtovaný mlýn na Blanici. Tedy on je nepásl sám, to se rozumí, jen se sem zašel podívat, zda je všechno v pořádku. A že byl pěkný den a on byl zmožený cestou od řeky, natáhl se na mez. Sotva zavřel oči, usnul, jak by ho do vody hodil, a hned měl sen. Avšak nezdálo se mu ani o mladé děvečce ze mlýna ani o rozdělané práci, ale o jakémsi panáčkovi se svatozáří nad hlavou, jenž mu sdělil tuze zajímavou věc.

Pod kamenem, co má zrovna pod hlavou, je poklad. Ten vyzdvihne a rozdělí na třetiny. Tu první rozdá chudým, druhou si ponechá a za tu třetí postaví na tomto místě kapličku ku cti svatého Linharta, patrona pasáčků a všech, co se motají kolem dobytka.

Rychle usnul, ještě rychleji se probudil. Chvíli mu trvalo, než ten balvan odvalil, ale sotva pod něj škvírkou nahlédl, viděl, že sen nebyl sen, ale přímo Boží zjevení. Svlékl si košili a podvázal ji. Ani se mu tam všechny ty zlaťáky nevešly, zbytek si musel nacpat do kapes.

Doma to nenadálé bohatství spočítal a podle přání rozdělil na třetiny. Jak se ale na ty kopičky díval, měl pocit, že ta jeho je nějaká mrňavá, menší než ty zbylé dvě, a tak od každé odloupl po jedné minci. Pak znova. No, a když skončil, byla hromádka zas jen jedna. Nu což, zas tak moc peněz to není, a když je nechá pohromadě, bude moci odkoupit mlýn. Žebráci tu kolem řeky stejně žádní nechodí a kapliček a křížků je tu po kraji habaděj. Ještě by tam na mezi překážela.

Uběhl nějaký čas, Johann splatil mlýn, dokoupil, co třeba, a na kapličku a milodary nějak nezbylo. Čas od času se mu zdával sen, v němž mu ten samý muž, co mu ukázal ukrytý poklad, hrozil prstem, ale s mlynářem to nehnulo. Sen je sen a snadno se z něj probudí. Kdyby poslechl, mlýn by si nikdy koupit nemohl.

Uběhl rok a Johann šel opět na louku pod Albrechtovickým kopcem. A zas byl pěkný slunečný den, mateřídouška na mezi voněla a lákala Johanna, aby ulehl do stínu pod lískovým keřem.

Mlynář už dávno pustil z hlavy kapličku i žebráky a už vůbec ho nenapadlo, že právě zde a právě před rokem nabyl skrze snění majetku. Ulehl, zavřel oči a znova tu byl sen a v něm ta samá osoba, co tenkrát. Muž mávl na mlynáře, aby vstal a následoval jej.

Šli lesem až na stráň, odkud bylo vidět na řeku. Mlynář sem často chodíval a kochal se pohledem na klapající mlýn, co mu již rok patřil. Teď však zesinal hrůzou. Údolím se valil kouř. V tu ránu byl vzhůru, vyskočil a rozběhl se k řece. Avšak nebylo již žádné síly, která by plameny uhasila, a lid, který se sem seběhl, se již jen snažil zabránit ohni přeskočit do nedalekého lesa.

Co bylo dál s mlynářem, nevím. Mlýn již neopravil, kapličku nepostavil. Zůstal po něm jen příběh a místo, jemuž se říkalo U kapličky, přestože tu nikdy žádná nestála.

Jaroslav Pulkrábek