Stokrát denně si vyčítal, že té soboty nezůstal v chalupě a nechal těhotnou Annu doma samotnou. Ale sotva mohl tušit, že se dlouho očekávaný prvorozený potomek požene tak rychle na svět, a když se večer vrátil domů, neměl ani ženu, ani syna.
Bál se večera. Vzpomínání a výčitek, a než být doma sám, vzal kuši a vyrazil do lesa. Panský hajný dobře ví, co dnešní den pro Johana znamená a určitě přimhouří oko, zkříží-li se náhodou jejich cesty.
Johan byl vyhlášený pytlák, ostatně stejně jako většina zdejších osadníků, a jen málokdo tu považoval ono drobné, leč příjemné zpestření jednotvárného jídelníčku, za nekalou věc. Jak duch se plížil lesem a ani o větévku nezavadil. Ze všech sil se snažil soustředit na lov a vytlačit tak každičkou vzpomínku na to, co se přihodilo právě před rokem. Slunko se pomalu sklánělo k hřebenu Bobíka, když v sedle mezi Čertovou stěnou a Vysokou spatřil laň. Zapadající slunce její srst barvilo do bronzova a poklidně pasoucí se zvíře nemělo potuchu, že se blíží jeho smrt. Skryl se za strom, zamířil, zatajil dech a už se chystal vystřelit. Jenže nevystřelil.
Nenašel by se asi na tom božím světě lovec, který by si tak lákavou kořist nechal ujít. Nikdo jiný však nemohl spatřit to, co právě teď Johan. U laně seděla jeho Anna, v mlžných bělostných šatech, sice průsvitně bledá, ale stejně krásná jako kdysi. Polaskala zvíře a s přenádherným úsměvem se na okamžik zahleděla do Johanových očí. A zase zmizela. Laň se pásla dál a až teď si Johan všiml koloucha, který ležel v trávě opodál. Dlouho si je Johan prohlížel a laň, než zmizela, podívala se Johanovi do očí snad stejně krásně, jako před chvílí milovaná Anna.
Johan se domů vrátil jako v mátohách. Bez kuše. Tu pověsil tam v sedle na suk. Už nikdy by nedokázal vystřelit na žádné zvíře, lhostejno zda laň, veverku či lišku.
Celé dny se toulal po horách, před svítáním čekal u napajedel, ale svoji ženu již nespatřil. Ani v sedle pod Čertovou stěnou, ani nikde jinde. A tak jen na památku toho okamžiku a pln naděje, že i po smrti se má Anna i nenarozený syn dobře, zavěsil vedle kuše obrázek. Víle podobnou ženu s laní u nohou.

Jaroslav Pulkrábek