Pobořené vesnice jedna vedle druhé a z některých míst se život docela vytratil. O moc lépe na tom nebyly ani Zbytiny, malá víska nedaleko bavorské hranice. Sotva třetina domů zůstala obydlená, kostel poničený, pole i louky zarostlé býlím.


Vojna skončila a od Pasova do Prahy se vracel jeden voják. Rodinu neviděl třicet let a ani nevěděl, kde by ji hledal. Putoval od vesničky k vesničce, od města k městu, přespával, kde se dalo, někdy u dobrých lidí, jindy v opuštěných chalupách. A tak jednoho dne přišel do Zbytin.


Zaklepal na první dveře, vyhodili ho. Zabouchal na druhé, poštvali na něj psa. Potřetí to nezkoušel a rozhlížel se, kde by hlavu složil. Padla mu do oka fara pod kostelem. V oknech tma, z komína se nekouřilo a nebyla nijak moc pobořená. Vešel dovnitř. Svinčík tu byl pořádný, ale našel postel se slamníkem a dokonce i kamna, která sice trochu kouřila, ale tepla dala víc než dost.


Druhého dne prošel místnost po místnosti. Našel tady toho po farářích habaděj. Ale k rozumnému užití nic. Co taky s ornátem nebo těžkým misálem. Už se chystal opustit vesnici, když ho napadlo podívat se do kostela. Vyvrácená vrata, chybějící sochy i obrazy. Chvíli na to koukal a pak dostal nápad. Vrátil se na faru, zatopil a krapet poklidil. Našel, co potřeboval a oblečen v kněžském se vrátil do kostela, kde odsloužil mši svatou. Pravda, nebyla asi tak zcela podle řádu, ale že tu nikdo nebyl, nikdo si nestěžoval. Zbytinští si brzy všimli, že se v kostele něco děje a při druhé mši už sám zdaleka nebyl a během týdne měl plno, neboť přišli lidé ze širokého okolí. Však to byla první bohoslužba po mnoha letech.


Možná rok to trvalo, než se o samozvaném zbytinském faráři dozvěděli úřadové a začali se vyptávat. A když měli jasno, vypravili se toho ničemu, co znesvětil kněžskou službu, jaksepatří ztrestat. Načapali ho zrovna při proměňování a chvíli nevěděli, mají-li pokleknout či na něj hned udeřit. No, lid se tvářil zbožně, tak počkali, že si ho chytí po mši, aby nebudili pohoršení.


Nebránil se, ač měl síly za tři, a že tedy s nimi dobrovolně půjde. Když už byli před prahem, ozvala se rána a kříž u oltáře se zřítil k zemi. Zarazili se, ale šli dál. Jak prošli dveřmi, poroučel se k zemi celý oltář. To se už chvíli rozmýšleli, ale rozkaz byl rozkaz. Jenže jak procházeli brankou ve hřbitovní zdi, zvedl se hrozný vítr a sám od sebe se na věži rozezněl zvon. To už se seběhl dav a netvářil se zrovna přívětivě. Ouřadové nechali provinilce být, a že se jedou poradit.


Nějaký ten měsíc se nedělo nic. Pak delegace přijela znova, už poněkud smířlivější. Vojáka odvezli do Prahy a tam mu jaksepatří vyčinili, pak ho poučili, jak se řádně chovat, čeho se držet a co zavrhnout a nakonec ho pan arcibiskup v tichosti vysvětil na kněze. Stejně neměl, koho by tam do té zastrčené díry poslal.

JAROSLAV PULKRÁBEK