Nikdo nikoho nelovil, nikdo se nikoho nebál a navíc všechna ta lesní havěť mluvila stejnou řečí. Jenže, jak už to tak chodí, vždy se najde někdo, kdo z rozmaru, vlastní domýšlivosti nebo jen z přemíry klidu a pohody, dokáže svět obrátit naruby.
A v tomto případě to byla malá upovídaná vlaštovka. Vrátila se z Afriky a vyprávěla, jak tam mají svého krále zvířat, a jak jej všichni uctívají, pořádají různé slávy a prostě jaká je to paráda a sranda. Asi by si na vyprávění vlaštovky nikdo nevzpomněl, nebýt medvěda, který začal dumat, že je vlastně z celého lesa nejsilnější a nejmoudřejší a že by si taktéž zasloužil nějakou tu úctu. A po něm to dumání přišlo na jelena, rysa, vlka a nakonec snad úplně na každého. No prostě, najednou tu bylo králů jak máku. Pokoušeli se dohodnout, přesvědčit o svých kvalitách druhé, jenže nic.
Každý z obyvatel lesa byl něčím jedinečný, a tak si právo být králem uzurpoval pro sebe. Klid a pohoda byla najednou ta tam. To handrkování o královský hermelín by snad trvalo roky, kdyby malá šedivá myška nepřišla s nápadem, že si svého krále vyberou společně, a kdo dostane nejvíc hlasů, tomu postaví na samém vrcholku Boubína lesní palác. Myška totiž nebyla hloupá a počítala s tím, že když dostane hlas od všech myší, plšíků i krtků, co jich po šumavských kopcích běhá, na trůn usedne zrovna ona.
Nápad byl přijat a zvířátka se podle druhu shromáždila na šumavských kopcích, kde si vytvořila jakési hlavní stany a začal boj o hlasy. Medvědi usazeni na Medvědím hrbu u Zátoně přemlouvali jeleny, lišky na Liščím vrchu nad Polkou zas domlouvaly koalici s vlky. Hadi se slezli na Hadím vršku, a ptactvo se zas slétlo u lenorského vrcholu Ptáčník. Nejdříve se slibovalo, pak došlo na ostřejší slova.
A tak den za dnem mizelo přátelství a pohoda a do srdcí lesního národa se začala vkrádat nenávist a zášť. Jedna skupina zvířátek podezírala druhou, a aby zatajila své plány, začala mluvit svou vlastní řečí. Jenže nezůstalo u pomluv, lží a jiných intrik.
Dnes už nikdo neví, zda to začal rys či některý z vlků, ale jednoho podzimního dne se v údolí Vltavy našla zamordovaná srna. A to už šlo do tuhého. Jestliže před tím spolu jen nemluvili či se jen slovně napadali, teď se jedni druhých začali bát.
Ti, co měli ostré zuby a drápy, potírali bezbranné, které spasily jen mrštné běhy. Ve dne i v noci se musela mít lesní zvěř na pozoru a jeden se bál přiblížit k druhému. Proto už se nikdy nemohla zvířátka dohodnout na tom, jak ty volby vlastně uspořádají a svého krále se zvířecí Šumava nikdy nedočkala. A jen čas od času se za něj někdo samozvaně prohlásil. A tak tomu je dodnes a jen názvy několika šumavských vrcholů připomínají tehdejší zvířecí volební klání.