On to tedy byl spíše Franz, ale na tom zas tak nezáleží. Jednou se u něj zastavil jakýsi cikán, dráteník, co po okolí spravoval hrnce, a že ho chalupník nechal u sebe na noc a přidal i něco k snědku, daroval mu šperk. A ne ledajaký.


Prý korunka z pokladu francouzské královny. Když ji prodá, pořídí si, co bude chtít. Statek, polnosti, lesy či dokonce panský titul. No, František byl unesen. Dráteníkovi na cestu nabalil ranec jídla, přidal jablečnou pálenku, a pak už jen snil o tom, jaký z něj bude bohatý pán. Jenže to radování mu pokazil strach ze závisti sousedů, až se to roznese po okolí. A jistojistě se jej dříve či později někdo pokusí okrást.


Nu což, musí na to jinak. Korunku ukryl ve sklepě a pustil se do podnikání. A že posledních pár let se zdejším ,,peckářům" nedařilo, koupil za hubičku sad a kousek meze, kde vysázel na dva tucty třešní. Sousedi si ťukali na čelo, ale František se nestrachoval. Když to vyjde, bude dobře, když ne, prodá šperk.

Úroda toho roku byla nejlepší za posledních dvacet let a chalupník splatil, co si půjčil na koupi pozemků, a ještě mu dost zbylo. Druhý rok se povedl jakbysmet a František nakupoval dál. No a za deset let vlastnil pěkných pár hektarů sadů, kus lesa, pole a nějakou tu louku. Z chalupníka se stal sedlák, co měl hromadu dětí s přenádhernou a pracovitou ženou.


Roky utíkaly rychleji než voda ve Zlatém potoce a František zestárl. Když už zubatá klepala na dveře a on už se jen tak válel na posteli a čekal, kdy ten konec přijde, povolal k sobě manželku a již dospělé děti. Nejstaršího poslal do sklepa, aby odtud vyzvedl truhličku s korunkou, a pak jim vyprávěl o cikánovi, který jej před mnoha a mnoha lety obdaroval šperkem, jenž mu dával po celá ta léta jistotu v podnikání a víru, že se nemusí bát rizika. A že stál Pán Bůh vždy při něm, může jim ten dar přenechat, ať s ním naloží podle svého. Sotva skončil s proslovem, slabounce zasténal, pohladil ženu po ruce a skonal.


A stejně jako on tenkrát, i teď se pozůstalí radili, jak se šperkem naloží. A že jich byla kopice, rozhodli se jej prodat a utržené peníze mezi sebe rozdělit. Zašli za netolickým zlatníkem, aby jim ten vzácný kus ocenil. Jenže ouvej. Zlatník, sotva jej vzal do ruky, zas jim ho vrátil s tím, že je to jen ždibec obyčejného plechu s kouskem barevného sklíčka a že za něj nedá ani zlámanou grešli. A tak se František nikdy nedozvěděl, že to jeho bohatství nebylo kryto žádnou korunkou z pokladu francouzské královny, ale pouze štěstím a vírou, že se vůbec ničeho nemusí bát. A tou jsme koneckonců při křtu byli obdarováni všichni.

JAROSLAV PULKRÁBEK