Snad na nikoho ze vsi se nesneslo tolik pohrom, a kdyby se v Bibli nepsalo o Jobovi, tak by jeho místo hravě zastal právě on. Stejně jak Job totiž všechna ta příkoří osudu přijímal odevzdaně a bez odmlouvání, a přestože kdysi míval ženu, hospodářství a kupu dětí, žil teď v malé chaloupce na kraji obce sám. Chudý, ale s pokornou duší. Jako každý, kdo nikdy nikdá vědomě a ve zlém nepřestoupil Boží zákon.


Přes všechny trable byl mužem veselým a přívětivým, až to mnohé popuzovalo. Kdekdo naříkal a fňukal pro malicherné zádrhele a on tu vedle nich žil nezlomen, s vírou, že to tak nějak vše muselo být. Však to jednou pochopí a porozumí tomu.


No, a ten Pepi našel kdesi starou knihu. Jakési vyprávění o dalekých cestách, co sepsal jeden mnich. A že neuměl číst, tak jen tak obracel stránku za stránkou, snažil se rozluštit, co které písmeno znamená, a když uplynul rok, byl schopen přečíst i pár vět.


Jednou jej nad knihou našel jakýsi soused, co ho šel poprosit, zda by mu nepomohl se dřívím. Sotva však vešel do světnice a spatřil Pepiho nad knihou, jak si prstem přejíždí po slovech a něco si mumlá pod vousy, dostal strach a vycouval dříve, než si Pepi té sousedské návštěvy všiml.


Hned na druhý den se od chalupy k chalupě neslo, že kdosi viděl Pepiho skloněného nad čarodějnickou knihou, a sotva uplynul den, již do toho přimíchali čerty a démony, a stalo-li se v okolí něco zlého, hned věděli, kdo za tím vším stojí.


Pepi si brzy všiml, že se mu najednou každý vyhýbá, kdekdo ho sleduje kradmým pohledem, ale že měl svědomí čisté, nedbal ničeho. Pak si ho jednou předvolali na faru. Trojice jakýchsi pánů, co tam stáli s farářem, se vyptávala na to i ono. Jak přišel o rodinu i grunt, zda umí číst a psát, chodí-li do kostela, kde byl tehdy i onehdá, a pak se s ním vypravili, aby jim ukázal tu knihu.


Páni odjeli s tím, že se nic zlého neděje, ale sousedi se obalamutit nedali. Nedojila-li někomu kráva, zlomil-li si sedlák nohu či přišlo krupobití, bylo to dílo Pepiho. A že se nikterak nebránil a jen nevěřícně pokyvoval hlavou nad tou lidskou hloupostí, zloba a nenávist sousedů se stupňovala, udání k vrchnosti se kupilo jedno na druhé, až zas přijeli ti tři páni a Pepiho odvezli s sebou.


Co se s ním nakonec stalo, nikdo nevěděl, či spíš vědět nechtěl. Však stačilo, že se konečně zbavili toho zpropadeného služebníka pekel a mohou si teď spokojeně a bez obav ze zlých čar žít. A tak si v té radosti ani nevšimli, jak se jim tu po vsi, poté co vyhnali snad toho jediného spravedlivého, po všech koutech rozlezla zloba a závist, kterou odtud jen tak někdo vykázat nedokáže, a tím svým činem si otevřeli pekelnou bránu dokořán.

JAROSLAV PULKRÁBEK