A nejen podle jména, česky mluvil stejně jako německy a oblečení i dřeváky tu rovněž nosili všichni na jedno brdo.


No a ten Robl, mimo to, že byl Čech, byl také truhlářem, pytlákem, pašerákem a harmonikářem. Uměl malovat a vyřezávat. Prostě všeuměl. A že mu to tak šlo, všichni ve vsi i v širém okolí si u něj nechávali vyrábět umrlčí prkna. Hezky tvarovaná, s nějakým tím říkáním a obrázkem.


Však budou po celá léta vystavená před kostelem sv. Štěpána, tak aby neměl nebožtík z ostudy kabát.


Jednou zemřel nějaký Hones. Dřevorubec z Hraběcí hutě. Pro změnu Němec nejméně do desátého kolena. Osoba protivná a zlomyslná. Rozkmotřil se s kdekým, Robla nevyjímaje. Sotva mu zatlačili víčka, běželi příbuzní za Roblem, aby jim vyrobil pro nebožtíka prkno. Jenže Roblovi se moc nechtělo, přeci jen mu ležel Hones v žaludku i po smrti, a tak to své dílo nějak odflákl. Což o to, bytelné bylo, ale jen tak ohoblované, bez veršování a malůvek. Pozůstalí se vztekali, ale že měli starostí víc než dost, tak je od truhláře vzali, vrazili mu půlkrejcar do dlaně a šli.


Přišla noc a Robl s Roblovou šli na kutě. Truhlář usnul, sotva se přikryl, a i kdyby si vedle chalupy udělali císařští vojáci dělostřelecké manévry, vzbudit ho mohlo jen ranní slunko. Zato Roblová měla spaní křehké, a tak, když se z dílny ozvalo štrachání, bušila do manžela tak dlouho, dokud nevyrazil zjistit, co se to tam děje.


Dělo se, a nejen tak něco. V dílně se motal Hones, v rubáši, průsvitný jak mlha nad Černohorským močálem, a přehraboval se tam v dlátkách a dalších udělátkách. Roblovi došlo, že nebožtík se stydí za holé prkno, a že nebyl nelida, houkl na ducha, ať zmizí, že zítra s tím prknem něco vymyslí. Jenže ráno, sotva vstal, nakrmil dobytek a mazal do Rejštejna, kde měl nějakou neodkladnou zakázku. A na Honese zapomněl a zůstalo by při tom, kdyby se nebožtík sám v noci nepřipomněl.


No, co měl Robl dělat? Ráno si zabalil vercajk, dlátka, štětečky i barvu, zašel před kostel a na holé prkno vymaloval veršování i s nádherným ornamentem. A že měl v sobě trochu té lidské škodolibosti, psal to pěkně po česku, i když věděl, že by se to Honesovi pramálo zamlouvalo.


Večer si pak truhlář ani nešel lehnout a rovnou čekal v dílně, až si přijde nebožtík postěžovat, že si to přeci jen představoval trochu jinak. Jenže Hones nepřišel. Ani tu noc, ani žádnou jinou. Asi jim tam na onom světě pramálo záleží, kdo jakou řečí tady na zemi štěbetá.

JAROSLAV PULKRÁBEK