Když náš vlak přejel koleje, přejížděl je také první tank,“ začal popisovat své vzpomínky na začátek okupace Pěti vojsk Josef Anderle, tehdejší student Strojní fakulty v Plzni.

Lidé se báli války

Bylo hodně brzo ráno, možná pět, možná sedm hodin. Lidé vybíhali do ulic a křičeli: Bude válka! Bude válka… „Ve městě byl velký zmatek a hluk. Přijíždějící tanky hučely a země se třásla. Na tancích seděli šikmoocí lidé, kterým málokdo rozuměl, byli ozbrojeni. Ale nestříleli. V Netolicích se příjezd naštěstí odehrál bez ztráty na lidských životech. Tanky projely Bavorovskou ulicí a zmizely za městem. Všichni se báli, co bude dál, nikdo nevěděl, co se přesně děje. Rozhlasy navíc mlčely, televize také nebyla. Město bylo odtržené od okolního světa,“ popisoval svůj příjezd do města Anderle.

Rozhlasy mlčely

Ten se tehdy vrátil domů proto, aby se tady učil na státní zkoušky. „Byl jsem zavřený doma a učil jsem se. Nevím proto ani, jestli někdo protestoval nebo ne. Jakmile tanky zmizely za městem, tak se situace uklidnila. Někdo potom řekl, že to není válka, ale jen okupace,“ pokračoval Anderle.

Podle jeho slov byla v Plzni situace jiná, to se ale dozvěděl až po návratu na fakultu, zhruba za čtrnáct dní. „Tam prý byla armáda zpočátku všude po městě, dokonce i v parcích a na jiných veřejných prostranstvích. Byli jsme tenkrát studenti a nikdo z nás s příjezdem vojsk samozřejmě nesouhlasil. Nikdo ale nic přesného nevěděl, informace se začaly šířit až postupně,“ vysvětloval dále Josef Anderle.

Vojáci žili v lese

Po průjezdu městem se vojsko usídlilo za městem a nikdo o něm vlastně moc nevěděl. Za několik dní se situace stabilizovala a všechno vlastně pokračovalo ve starých kolejích. Dobíhal „socialismus s lidskou tváří“, Normalizace ještě nezačínala.

„Kdy byl odvolaný Dubček, to si nepamatuji. Měl jsem plnou hlavu studií. Bál jsem se, abych se neučil zbytečně, aby třeba nebyl zrušený termín mojí zkoušky. Po nějaké době jsem se vrátil do Plzně a zjistil jsem, že se nic neděje, že je termín normálně vypsaný. Možná se v tu dobu děly nějaké další věci, to se nás ale v té době týkalo pramálo. Každý si hleděl svého vlastního života a doufal, že jemu se nějaké hrozivé následky vyhnou,“ vzpomínal Anderle.

Rudá hvězda svítila

Vojska od města zmizela až v říjnu nebo listopadu. Teprve potom se místní lidé mohli dozvědět něco o tom, jak okupanti v lese na Ptáčníku po několik měsíců vlastně žili. „O tom se ve městě v té době hodně mluvilo. Někteří lidé se tam šli podívat a vyprávěli potom o těch jejich zemljankách. Prý to byly díry v zemi, které měly dřevěnou nadstavbu z prken a byly maskované listím. Z bílých a červených plastových kuliček tam měli vyskládanou pěticípou hvězdu a také portrét Lenina. To tam po sobě zanechali. Nikdo je ale v té době neviděl, byli tam prostě poschovávaní. Já se v té době musel starat o jiné věci, měl jsem v té době malou dceru, tak jsem jen doufal, že bude vše v pořádku a že se situace nějak vrátí do normálních kolejí,“ dokončil své vzpomínání pamětník.

Život se změnil

Do normálních kolejí se ale nic nevrátilo, postupně začala Normalizace, která určovala krok dalších třicet let.

Radek Štěpánek