Na obyčejném dřevěném kříži u jižní zdi stával strohý nápis: Rudolf Siter – truhlář. Sitera pod tímto jménem znal málokdo a všichni mu tu říkali Rabe Rudi. Po chalupě. A ten Rabe Rudi vyráběl rakve. Mimo jiné. On totiž dělal i dveře, okna či skříně a rozhodně ne špatně. Ale nad rakve od Rabe Rudiho prostě nebylo.


V těch chtěl být do hrobu uložen každý a jezdili si pro něž až od Záblatí či dokonce z Prachatic. Nemyslete si, že vybíral nějaké drahocenné dřevo, nebo snad je zdobil andělíčky a všelijakými ornamenty. To rozhodně ne. Bez jediné ozdoby z obyčejného smrkového dřeva byly. Jen tvrdil, že ty jeho jsou dveře do nebeského království a na dno každé z nich proto namaloval pootevřená vrátka a za nimi malebnou rajskou zahradu.


Farář sice nadával, obviňoval Rudiho z rouhání a kacířství. Jenže zakázáno to nikde nebylo a Volarským se umíralo rozhodně lehčeji a někdy se i zdálo, že se těší, až těmi vrátky od Rudiho po smrti projdou.


Rabe Rudi byl člověk přející, hodný a veselý. Coby mladý tovaryš procestoval svět a dokázal vyprávět příběhy pro potěchu a poučení dětem i dospělým. Také nebyl při své práci nikdy sám. A přeci žil ve Volarech někdo, komu přál jen to nejhorší.


Tím mužem, jenž si vysloužil nenávist člověka nanejvýše přátelského, byl vojenský vysloužilec Konrád Winter z Vajgaru. Šuškalo se totiž, že Rudimu běhal za ženou a že nejmladší tesařova dcera má stejně velký nos jako on. Ale, kdo ví. Lidé toho namluví.


Jednoho léta se zubatá vyhlédla i Wintra a za Rudim přišla vdova, aby pro nebožtíka vyrobil rakev. Rudi že jo, s radostí, ale bez obrázku, nemá moc času a pro to parné počasí s pohřbem budou jistě spěchat. Dno zato vyloží bílým lajntuchem, aby si nebožtík nezadřel třísku.


Jenže Rabi Rudi obrázek nakreslil. Avšak trochu jiný, než na který byli lidé ve Volarech zvyklí. Rajská zahrada tam byla, jen místo vrátek namaloval Rudi těžkou železnou mříž, uzamčenou půl tuctem bytelných zámků. Obrázek přikryl bílým prostěradlem a Kondráda Wintera v té rakvi uložili do hrobu kousek pod kaplí svatého Floriána.


Truhlář se na pohřbu škodolibě usmíval, jenže ho to brzy přešlo. Celou noc se mu totiž zdálo o Konrádovi, jenž zoufale lomcuje mříží a úpěnlivě prosí, aby mu ji Rudi otevřel. A stejný sen, snad ještě o fous naléhavější se mu vracel noc co noc.


Rudi už nebyl veselý a nevyprávěl příběhy. Dokonce i obrázky na dno rakve přestal malovat. Chřadl, marodil a následujícího roku ležel na prkně. Avšak než si ho smrt vzala, vyrobil rakev. Poslední a pro sebe. A na jejím dně byla vymalována otevřená mříž a za ní, v trávě rajské zahrady dva kráčející muži. Rab Rudi a Konrád Winter.

JAROSLAV PULKRÁBEK