Začátek byl v Dolní Vltavici a Lipensku, a možnost, že věž dolnovltavického kostela by měla být při nízké hladině Lipna vidět, vzala rychle za své, jen prý možná nemusel být zatopen. To Jaroslav Pulkrábek doložil snímkem, kde modrá čára znázorňující Vltavu nedosáhla až k němu. A plulo se dál proti proudu i po proudu. Slavnosti, výlety, města, lidé a tvrdá práce. Vítkův kámen, Hrádek, Svatý Tomáš, Boletice a jejich kostel a potom dál k Prášilům a pohled na kostel, který byl srovnán se zemí. Nechyběla Modrava, či Roklan a Roklanský potok, západ a východ, jih i sever.

Veselý byl potom život na náměstích i návsích, či pohostinné domovy, svatba i zajímavé domácí radosti. Na závěr přišlo několik nádražních budov jako, ve Lčovicích, Čkyni, Strunkovicích nad Volyňkou a další.

Konec turistického ladění skončil ve Volarech. "O Volarácích se psalo a říkalo, že jsou jiní, takoví jednodušší, samolibí, zarostlí a vousatí a hlavně tak trochu pomalejší. Dal jsem si práci, abych tyhle lidi v historii Šumavy našel a ejhle. Zjistil jsem, že historie někdy klame,“ vypravoval Jaroslav Pulkrábek a upřesnil, že: "Jsou to normální lidé, pracovití, samá dřina." Na závěr autor přidal chalupy Tyrolského stylu a na fotografie lidí, dětí, starých lidí, mužů i žen. Takže to rčení o Volarácích je špatná pověst.

Ladislav Beran