V kolika letech jsi se poprvé setkal s mayovkami?
Maximum, kam má paměť sahá, je období, kdy jsem chodil do školky. A už tenkrát jsem si nehrál na nic jiného než na Vinnetou  a jeho bílého bratra. Vzpomínám si, že byl problém najít někoho, kdo by byl ochotný podstoupit obřad sbratření. Říkali mi, že až půjdu do školy, tak mě to přejde. Později, že prý to odezní s pubertou. Dnes je mi pětadvacet, o Mayovi píši diplomovou práci a ničím jiným už se téměř nezabývám.

Jak k tomu vůbec došlo?
Stejně jako každý kluk narozený po roce 1962 (natočení první známé mayovky Poklad na Stříbrném jezeře) jsem se ke Karlu Mayovi dostal přes filmová zpracování jeho románů. Sjížděl jsem je na videokazetách pořád dokola, dokud se kazety nezničily. Když jsem se v první třídě naučil číst, objevil jsem i kouzlo Maye jako spisovatele. Zprvu jsem byl dost zmatený, protože knižní verze se od těch filmových velmi liší.

Co vlastně tvoří tvůj archiv?
Sbírám prakticky vše, co nějakým způsobem souvisí s mayovkami. Základ samozřejmě tvoří knihy. U poválečných vydání jsem téměř kompletní. S těmi prvorepublikovými je to složitější, těch se moc nedochovalo. A když, tak jedna kniha přijde i na několik tisíc. K filmovým mayovkám sbírám propagační a reklamní materiály všeho druhu: plakáty, pohlednice, fototisky, kvarteta, puzzle, autogramy atd.

Jaký je tvůj největší úlovek?
Na jedné straně je to určitě pohlednice s vlastnoručními podpisy Karla Maye a jeho druhé ženy Kláry. Za tu jsem utratil velkou část svého stavebního spoření. Na druhé straně je to sedlo, které si „zahrálo" v šesti mayovkách, přičemž ve filmu Old Surehand na něm jezdil představitel hlavní role, hollywoodský herec Stewart Granger.

Tento koníček je jistě časově a finančně náročný, jak to zvládáš?
Nejnáročnější jsou každoroční výpravy do Chorvatska. Již několik let tam jezdím dvakrát, třikrát do roka a hledám místa, na kterých se mayovky natáčely. Všichni jistě znají Plitvická jezera, ale ty jsou jen zlomkem. Mayovky se natáčely téměř po celé bývalé Jugoslávii. Loni jsem spolu s kamarádkou založil webové stránky, na kterých se lidé mohou podívat, jak se filmové lokality za padesát let změnily. Případní zájemci na nich najdou i dosti podrobné popisy, jak se k jednotlivým místům dostat.

Znáš se osobně s některými aktéry z filmů o Vinnetouovi a je někdo, koho bys chtěl poznat?
Měl jsem tu čest, že jsem mohl několikrát potřást pravicí samotnému Vinnetouovi – Pierru Briceovi, Nšo-či – francouzské herečce Marii Versini a třeba i nejlepšímu záporákovi z Pokladu na Stříbrném jezeře – Herbertu Lomovi. Nejvíce si však cením setkání s chorvatskými kaskadéry. To jsou lidé, jejichž jména nezasvěceným nic neřeknou, ale jejichž odvážné kousky velkou měrou přispěly k úspěchům těchto filmů. Snad jen jedno jméno za všechny – Šimun Jagarinec. Tento chlapík byl kromě jiného osobním dublérem Pierra Brice a ve všech scénách, ve kterých není Vinnetouovi vidět do obličeje, je to právě on.

Příště bude na otázky Jaroslava Maryšky odpovídat radní města Husinec David Kudýn.