Bábě, co jí v Bělé u Želnavy  říkali Mechová Tussi, však to bílé nadělení pramálo chybělo. Celé dny se courala po lesích a při hledání všelijakých lišejníků, ve kterých holomráz probouzel ty pravé léčivé účinky, nevynechala jedinou rokli.

Znala tu každičký kámen a věděla, co, kde a kdy hledat. A přesto. Rozhrnula houští v místech, kde snad byla tisíckrát, a před ní skalka, co jí vždy připomínala vlčí hlavu. Do plátěného pytlíku seškrábala z kamení mech a chystala se dál, když si všimla štěrbiny velké tak, že by se jí protáhlo děcko, anebo stářím scvrklá stařena při troše snažení.

Asi tu bývala od jaktěživ, jen si ji Tussi z dřívějška nějak neuměla vybavit. Těžko říci, který rarášek tu bábu stoletou navedl, že si sundala vlňák i kožíšek a už se cpala do díry.

Sotva prolezla úzkým portálkem, stála v chodbičce, po které by mohl bez obav kráčet i statný jinoch. Světélkující kamení ji svítilo na cestu a za okamžik už přes roh nakukovala do jakési divné místnosti plné známých i neznámých lidiček.

A že leccos znala, brzy věděla, která bije. Ten zástup tu totiž čekal na Boží soud. Tussi poslouchala, co že si to tam všechno povídají, a že měla dost rozumu, opatrně, aby se neprozradila, vycouvala zase ven. Ale tím to neskončilo.

Druhý den si pustila hubu na špacír a sousedce za příslib mlčení, prozradila, že želnavskýho kováře čeká nějaké neštěstí skrze studenou vodu. A taky že jo. Uplynul sotva týden, když kovář se vracel domů po zamrzlé Vltavě, propadl se pod ním led a po krátkém stonání kovář doma zcepeněl.
A když předpověděla smrt čeledína ze statku v Ovesné a několik dalších, přijela si pro ni v kočáře vrchnost ze Zlatokorunského kláštera. Tussi ani nemukla. Teda alespoň první měsíc. Pak už se jí pobyt v klášterní kobce přestal zamlouvat, zvláště když toho k jídlu a pití dostávala pramálo, a tak prelátům vyklopila, kde a co viděla a slyšela.

Ti vzali bábu zas do kočáru spolu s knížecím střelmistrem a jeli, aby tu zpropadenou díru navždy zavřeli. Jenže ani to bábu domů nevrátilo.
Ještě dobrých deset let ji drželi pod zámkem, aby jí zarazili to nešťastné věštění. Domů se vrátila až v rakvi. Pěkně v tichosti ji pohřbili v samém rohu želnavského hřbitova v místě, kde je zeď od kostela nejdále. Ani umíráček při tom pro jistotu nerozhoupali. A s Tussi pohřbili i tajemství o tom, kde se nacházela skála, co připomínala rozšklebenou vlčí hlavu a uprostřed mívala štěrbinu, do níž by se děcko sotva protáhlo…

Jaroslav Pulkrábek