Nehoda se stala na jeho milované sjezdovce na Lišáku v Kašperských horách, kterou udělal a na ní lyžařsky žil. Jak se s knihy Šumavská legenda Emil Kintzl dozvíme: "V sobotu jsem lyžoval na posledy. Srazil mně chlápek, skoro o čtyřicet let mladší a o čtyřicet kilo těžší. Přesto, že jsem měl helmu a dobré vybavení náraz to byl fatální. V pondělí jsem ve špitále umřel.“ Na Lišáku byl Emil Kintzl lyžařem, lyžařským instruktorem i pokladním v kase, zkrátka Lišák se stal jeho srdcovkou.

Na Emila Kintzla přišly ve Volarech do společenského sálu radnice vzpomenout desítky lidí, kamarádů i osobností, které jej měli rádi. Jan (Jeňýk) Fišer autor knihy a průvodce večerem, si k této příležitosti pozval vzácné hosty, kterými byli známý zpěvák a textař Ivan Hlas, jenž doprovodil tento vzpomínkový večer několika písničkami, které měl Emil rád. Fotografka Lucie Rambousková, která s ním zažila mnoho krásného při hledání míst pro fotografování, Jaroslav Pulkrábek vedoucí KIC Volary, jenž s Emilem Kintzlem zažil mnoho krásného při tvorbě Zmizelé Šumavy, a Vlaďku Rozmanovou z Knihy Zlín, která tuto knihu vydala. Všichni jmenovaní knihu Šumavská legenda Emil Kintzl pokřtili. Křtila se Volarskou zlatou a Šumavským Bylinným a jelikož kniha se nekřtí, tak všichni provedli otisknutí prstu namočeného v likéru na titulní stranu a poslali knihu do života.

Vzpomínkový večer se nesl ve velmi přátelské a zejména dobré náladě, vždyť kdo Emila Kintzla znal, ví, že on by to tak chtěl. "Emil Kintzl je za mne druhý největší Šumavák všech dob. Kdo byl první, tak na to je jednoduchá odpověď, je to Karel Klostermann spisovatel Šumavy od konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Emil na pana Klostermanna navázal a svým dílem a popularizací Krásné Šumavy se stal, pro většinu Šumaváků a nejen v sále tím druhým Šumavákem dvacátého a jedenadvacátého století," popsal spolupracovník Deníku Ladislav Beran. Krásné vzpomínání doprovázeli fotografie z míst jemu nejbližších, Hartmanic, Srní, Sušice a milovaných Kašperských Hor, kde strávil největší část šumavského života, ale i míst Zmizelé Šumavy. Volarské vzpomínání bylo o životě, těžkém i dobrém a o tom, jak Emil Kintzl bral vše s nadhledem. Zažil osvobození Šumavy americkou armádou, nefér období po roce 1948, aby se v plné síle dožil pádu Železné opony v roce 1989. Vzpomínalo se, jak šel jeho život a jak se pral s nepřízní osudu, aby nakonec zažil to nejlepší, co ho mohlo potkat, svobodnou Šumavu bez zábran a přechod hranic bez kontrol.

Na konci vzpomínkového včera přišel čas i na dárek. Ten měla ředitelka českokrumlovského Fotoateliéru Seidl Zdeňka Mrázková pro autora knihy Jana Fišerova. Dostal fotografii Emila Kintzla právě z fotoateliéru Seidel, která Emilu Kintzlovi udělala kdysi obrovskou radost. Večer pak končil dlouhým potleskem a pozdravem k nebeské bráně: "Emile, lidé odcházejí, ale legendy zůstávají, a ty Legendou si"