V současné době žije v krajském městě šest stoletých občanů a jedním z nich je muž. Dlouhý život mají za sebou také dvě ženy, kterým je 101. Další je 102, jedné i 103. Nejstarší obyvatelce jihočeské metropole by se už všechny svíčky na narozeninový dort nevešly, protože by jich tam muselo být 106! Celkem má tedy krajské město 11 sto a víceletých občanů.

V Jihočeském kraji žilo k 31. prosinci loňského roku 31 občanů, kteří oslavili sto a více let. Podařilo se to pěti mužům a 26 ženám. Podle České správy sociálního pojištění bylo tehdy dvěma rekordmankám 105 let.

V pátek oslavila rovnou stovku Marie Kándlová v Domově pro seniory na českobudějovickém sídlišti Máj, jíž přišel kromě jiných včetně rodiny gratulovat primátor Jiří Svoboda. Zeptali jsme se ho, jestli by se také rád dožil sta let, a nijak se tomu nebránil. „Pokud bych byl v tak dobré kondici jako někteří, tak proč ne. Kdybych ještě mohl chodit, vyrážel bych na ryby a na procházky se psem,“ zamyslel se Jiří Svoboda nad možnou budoucností.

Jak šel život

Stoletá Marie Kándlová pobývá v Domově pro seniory na sídlišti Máj šestým rokem. Pochází z Hosína a její dětství se lišilo od většiny z nás. Osm let totiž žila s rodiči ve Francii, kam jel tatínek za prací. Vychodila tam osmiletku, a když se vrátili domů, nemohla jít na žádnou školu. „Neznala jsem českou gramatiku, uměla jsem jen číst a psát. Tak jsem se vyučila švadlenou a v devatenácti letech se vdala,“ zavzpomínala včera Marie Kándlová, které by nikdo její věk nehádal. S fešným Janem z Lišova se poznali na fotbale, kam chodívala s partou. První dcera Milena přišla na svět za rok a další za čtyři a tři roky. „Velmi ráda jsem na ně šila, zvláště do tanečních. Vždy chodily hezky oblečené.“
Ale paní Marie se pustila i do učení, dohnala chybějící základní znalosti mateřského jazyka. „Naučila jsem se dobře psát česky. Děti chodily do školy a já se ptala, proč se tam píše tvrdé y, nejstarší dcera mi vše vysvětlovala. To jsem měla radost. Protože když jsme po vyučení v pokračovací škole třeba psaly: Na šaty je třeba tři metry látky, já napsala ‚na chaty‘, jako by to bylo francouzsky. Ale naše holky se francouzsky nechtěly učit. Ve škole vyslovovaly jako většinou v Čechách, a když jsem jim říkala, to je špatně, to musíte takhle a takhle, tak prý přece nebudu paní profesorce říkat, že mluví špatně. I vnučka teď lituje a říká: Měla jsi mi dát pár facek,“ připomněla si paní Marie.
Jak se za uplynulými léty ohlíží? „Celý život byl pěkný, byla jsem spokojená. Jen je mi smutno, že manžel umřel už v devětapadesáti. Tak jsem v pětapadesáti byla vdova a zůstala jsem sama.“ Stále je hezká, neperou se o ni v domově? „Když jsem si nevybrala před 40 lety, teď už ne,“ usmívá se.

Svěřila se také, že špatně vidí a nic už nepřečte, ani křížovku nemůže vyluštit a zlobí ji ruce. „Dokud jsem chodila, bylo to dobré. Ale spadla jsem a poškodila si nohu, tak mě vozí. Televizi sleduji a hodně poslouchám soutěže s Rosákem a Milionáře, to mě moc baví. A politikům nadávám,“ podělila se o své radosti. Že se dožije stovky, prý paní Marie neplánovala. „Já už dávno chtěla umřít – usnout a neprobudit se. To bylo moje přání. Ne proto, že by mi bylo zle, ale říkala jsem si, už jsem tady moc dlouho. A neuměla jsem si představit, že by mě čekal domov důchodců. Ale jsem tady spokojená,“ uzavřela paní Marie a napila se na zdraví.