A já měl včely vždycky rád. Byl jsem dokonce ve třinácti letech jediný návštěvník kroužku Včelařů, který při DDM vedl Jiří Slad. I když už jsem měl tenkrát s tátou koupené úly, nakonec jsme včely chovat nezačali. Bál jsem se totiž žihadel. A měl jsem takový podivný pocit, když se celá ta masa včel v úlu dala naráz do pohybu. Možná jsem o tom příliš přemýšlel.
Protože jsem v poslední době napsal několik článků o včelařích a jejich problémech, rozhodl jsem se, že dnešní hodinu budu tak trochu nahlížet pod pokličku. Abych mohl říci, že píšu o něčem, o čem toho trochu vím. Požádal jsem tedy Pravdomila Hovorku, veterináře, který mě znal už s dudlíkem v puse, zda bych ho mohl navštívit při práci ve včelíně. Těšil jsem se. A také se trochu obával, zda neuvíznu tam, kde před lety.
Hukot úlů
Jenže doktor Hovorka mě všech obav zbavil hned na začátku. Zastihl jsem ho právě při práci, kdy ve včelíně kontroloval úly a chystal je na zimu. Pro včely už se totiž zima blíží – nebo vlastně období, kdy včelí matka přestává klást. Období, kdy včelí matka klade, začíná totiž již v lednu, a končí někdy s koncem srpna.
„Včelař, jakmile mě uviděl, okamžitě mi vyndal ze skříně kuklu a rukavice. Protože jsem byl oblečen jen v kraťasech a tričku, musel jsem se vrátit do auta abych si vzal mikinu s dlouhým rukávem. A okamžitě jsem se vyzbrojil a vešel do včelína, kde pan Hovorka pracoval samozřejmě bez kukly i rukavic. „Tohle jsou totiž hodné včely, které se jen tak nerozzlobí. Až ale budu pracovat s těmi vedle, a to asi dnes odpoledne, vezmu si také kuklu,“ vysvětloval mi Pravdomil Hovorka.
Včelař opatrně vyndaval rámky s včelím dílem a smetákem z nich shazoval včely. Občas sáhl po dýmovači, protože kouř včely zklidňuje, stejně tak jako rosení vodou. Kontroloval, ve kterých plástech je nasbíraný med a stranou ukládal ty, ve kterých byl přichystaný pyl.
„Med vytočím, ale plástve s pylem uložím až do jara, kdy je do úlu vrátím,“ vysvětloval mi včelař s tím, že včelstvo spotřebuje za rok asi sedm a půl kilogramu pylu, sto padesát litrů vody a sto kilogramů medu.
Přes zimu potom potřebuje jeden úl asi patnáct kilogramů cukru, který jim včelaři dávají jako náhradu za med, který jim ze zásob seberou.
Včely jsou jako děti
Celou dobu jsem Hovorku při práci fotografoval a bavil se s ním i o dalších věcech, které mě zajímaly. Byly to hlavně nemoci včel, o kterých se v poslední době mluví. Byl jsem rád, že vidím krásná včelstva v plné síle.
A že nemusím přihlížet tomu, když úly hoří. To je pro včelaře samozřejmě ta největší ztráta. Celou dobu jsem si myslel, že budu jen divák. Včelař měl ale jiný záměr, a po nějakém čase, když jsem se trochu rozkoukal, mi strčil rámek do ruky ještě předtím, než z něj smetl včely.
Ani jsem se nestačil leknout. Ale bylo to příjemné. Včely věděly, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Vždyť přeci jsou tak chytré, že si na svého včelaře vždy zvyknou a poznají ho.
A protože jsem byl návštěva, tak možná věřily i mě. Říkal jsem si, že je to něco jiného, než chovat třeba psa. Ale i včely jsou přítelem člověka.
Sladká tečka
Včelař se rozhodl, že už práci na dalším úlu začínat nebude. Vzal plástve, ve kterých bylo něco medu, a s nimi jsme odešli k medometu. V něm se med dostává odstředivou silou z plástů. Některé zásoby včely hned zavíčkovaly, takže je Hovorka musel odvíčkovat speciální vidličkou s mnoha hroty.
Všechen vosk pečlivě střádal, protože se používá k výrobě mezistěn. Ty včelař lepí mezi rámky dřeva jako základ pro novou včelí stavbu. Bez mezistěn by v úle vznikla stavba divoká a nepřehledná. Čerstvý med voněl v celé místnosti, a bylo krásné poslouchat, jak „prší“ na stěny medometu.
Samozřejmě jsem si také líznul. Vlastně jsem se nalízal medu, až mě bolelo břicho. Ale med byl krásný, tmavý z medovic, takový, jaký mi nejvíc chutná.
To byla sladká tečka za mou hodinou. Loučil jsem se s včelařem i jeho svěřenci. „Kdybyste s tátou chtěli, mám tady dva roje, které bych vám mohl dát,“ lákal mě při rozloučení Pravdomil Hovorka.
Včelařů ubývá. Posílím jejich řady?