Byt a truhlárna. Tak vypadá v současnosti budova, kterou do roku 1984 navštěvovali školáci z Nebahov a místních částí obce. „Stále je ve vlastnictví obce," říká starosta Nebahov František Mráz.


I ten základní školu v dětství navštěvoval. „Jsem zdejší rodák, takže do školy jsem tu chodil. Pamatuji, když spolužáci docházeli do školy pěšky," vzpomíná.


V tuto chvíli je v obci na osmatřicet dětí, které dojíždějí do pět kilometrů vzdálených Prachatic za základním vzděláním. „Ale ano, potřeba základní školy by tu byla. Obzvláště proto, že už nyní dojíždí do Prachatic plný autobus a předpokládáme, že za tři až čtyři roky tu bude až šest desítek školáků. Jenže, legislativa je taková, jaká je a my tu školu otevřít nemůžeme," říká starosta se slovy, že minimálně první stupeň by se bez problémů v Nebahovech naplnil. „Je to ale stejná problematika, jako u mateřské školy. I tu máme plnou," povzdechl si.


Jana Krejsová, prachatická zastupitelka, navštěvovala základní školu ve stejných letech jako současný starosta obce.
„Do základní školy jsem začala chodit k 1. září roku 1960. První třída se učila v jedné třídě s druhou třídou. Učil nás pan řídící učitel Němec. Byl starší pán, který nám při hudební výchově hrál moc krásně na housle, když jsme zlobili při zpěvu, tak nám smyčcem poťukal na hlavu. To poťukání na hlavu se nám moc líbilo. Tuto základní školu jsem navštěvovala od první až do páté třídy tj. do roku 1965. Pan řídící byl pro nás velkou autoritou," vzpomíná na školní léta.


Třídy byly prostorné a světle vybílené. Topilo se tam velkými násypnými kamny na uhlí. Lavice byly kovové konstrukce kombinace se dřevem. „Podlaha byla dřevěná, natřená červeným hydrovoskem tak, že když jsme si hráli na podlaze, měli jsem červený kolena od hydrovosku. O přestávkám jsme si hráli člověče nezlob se, dámu, kluci si sestavovali stavebnici MERKUR, bylo to moc fajn," říká Jana Kresová.


Na co si pamatuje jako kroužek, bylo náboženství a na to chodila několik let. „Bylo to pro mne velmi zajímavé z hlediska výkladu starého a nového zákona a poznání této filosofie," poznamenala.


Od září 1965 do šesté třídy chodila do Základní školy ve Vodňanské ulici v Prachaticích. „Od sedmé třídy tedy od roku 1966 jsem přešla na do základní školy Zlatá stezka, kde byla otevřena nová pavilónová škola, kde jsem ukončila školní docházku v roce 1969," řekla ke školním létům.


K zážitkům, které ze školy v Nebahovech Jana Krejsová má, doplňuje: „Zážitků bylo strašně moc. Byli jsme hraví, rádi jsme byli venku a prožívali různá dobrodružství. Já jsem kamarádila se Zdenou Koutnou z Jelemka a někdy jsem chodila domů ze školy přes Jelemek, kde jsme si celé odpoledne hrály a já jsem šla domů až večer. Moji rodiče z těchto dobrodružných cest nebyli příliš nadšeni."

Jana Krejsová vzpomíná na spolužáky:
Do první třídy se mnou chodili kluci a holky z Nebahov, Jelemka, Lažistek, Josef Amort, Vojtěch Schenbauer, Marie a František Peškovi, Marie Študlarová, Zdena Koutná, Václav Ludačka, Marie Machalová, později přišla z Frantol Emilie Kurzová. Já Jana Jílková jsem bydlela ve Zdenicích.
Od třetí do páté třídy nás učila paní učitelka Mrázová, která doposud žije v Nebahovech. Byla na nás přísná, ale moc hodná. Ráda také na ní vzpomínám a i se s ní občas setkávám a máme si co sdělit a popovídat si.