V očích mají smutek, strach i nejistotu, říká členka posttraumatického týmu

Letos v prosinci to bude 18 let, co nastoupila k Hasičskému záchrannému sboru Jihočeského kraje jako asistentka psychologa. „Na této pozici jsem od 14. prosince 2004 až do dnešního dne,“ zmínila úvodem rozhovoru. Její práce je v kanceláři psychologického pracoviště na krajském ředitelství jihočeských profesionálních hasičů.

Zabývá se zadáváním a vyhodnocováním testů při psychologickém vyšetření, vede dokumentaci jihočeského hasičského psychologického pracoviště a agendu pracovních úrazů a při mimořádných událostech poskytuje lidem zasaženým náhlým neštěstím první psychickou pomoc. „Pokud si mě přes operační středisko vyžádá velitel jako členku hasičského týmu posttraumatické péče k zásahu, většinou vyjíždím s psychologem,“ vysvětlila Jana Váchová.

Jak vypadá váš pracovní den jako krizové interventky v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině (KACPU) na Letišti České Budějovice?

Než vyjedu do KACPU na stanici zkompletuji informační letáčky (Nabídka psychosociální pomoci lidem zasaženým válečným konfliktem, Možnost rozhovoru na Českém červeném kříži ČB, Kontakty na Diecézní charitu ČB, Fáze psychické reakce na katastrofy, Jak mluvit s dětmi o válce a Terapeutická linka Sluchátko lidem postiženým konfliktem na Ukrajině). Tyto letáčky po vyplnění monitoringu humanitárních a psychosociálních potřeb předáváme lidem. Na stanovišti jsme většinou dva z posttraumatického týmu, jeden dobrovolník z neziskové organizace a tlumočník, provádíme monitoring humanitárních a psychosociálních potřeb.

Asistenční centrum pomoci Ukrajině žije, mezi zachráněnými jsou děti i zvířata

Denně zde projdou registrací průměrně čtyři stovky válečných uprchlíků, kolik z nich vyhledá vaši pomoc?

Monitoring provedeme cca u 80 až 120 uprchlíků, informace vyplňuje jeden člen za celou rodinu. Pokud je přítomen tlumočník je čas i na krátkou intervenci. Ptáme se odkud přijíždí, co potřebují a podobně. Každý den poskytujeme na letišti i mimo něj intervenci někomu v akutní stresové reakci.

Zasahovala jste například i při jiných mimořádných událostech většího rozsahu – v kraji (výbuch v Lenoře) – mimo kraj (tornádo na Moravě), dá se tato práce srovnávat?

Byla jsem v terénu při lokálních povodních v červnu 2009 ve Volyni na Strakonicku a Strunkovicích nad Blanicí na Prachaticku a také o čtyři roky později, v červnu 2013 v obcích na Českokrumlovsku, v Putimi na Písecku a Bavorově na Strakonicku.

Mimo kraj po tornádu v obci Lužice v sokolovně, kde bylo krizové centrum, jsem koordinovala psychosociální pomoc. Byla jsem sektorový koordinátor a měla jsem k dispozici tým asi dvacet lidí, kteří lidem poskytovali prvotní psychosociální pomoc v terénu.

Válka na Ukrajině přátele Viktora z Ruska a Ukrajince Andriiho nerozdělila

Pomoc je podobná v tom, že lidé při povodních a po tornádu nemají funkční obydlí, chybí jim hygienické prostředky, oblečení, jídlo, mají strach z toho, co bude dál. Rozdíl oproti ukrajinským uprchlíkům je hlavně v tom, že oni prožili něco, co my si nedovedeme ani představit, střelbu, bomby, schovávání se v krytu a podobně. V KACPU jsou lidé vyděšeni, je na nich vidět velká únava po dlouhé cestě, nejistota, strach.

V očích dospělých je vidět velký smutek, slzy. Jako interventi bojujeme s jazykovou bariérou. Ale díky přítomným tlumočníkům komunikaci společně zvládáme. Bez nich by to nešlo. Patří jim velké poděkování.

Vyplňujete s utečenci dotazníky tzv. monitoring humanitárních a psychosociálních potřeb, k čemu slouží, jak se s nimi dá později pracovat?

Snažíme se zachytit kontakty na co nejvíce uprchlíků. Někteří si rovnou řeknou o nějakou pomoc, většinou rozhovor s psychologem, nebo s duchovním. Těch je ale menšina. Jiní nepotřebují nic. Stejně jsme rádi, že o nich víme, protože jim brzy začneme posílat konkrétní cílené nabídky věcné i lidské pomoci. Denně se ozývají dobrovolníci i organizace. Zatím si letáčky v azbuce evidujeme a jakmile si dáme dohromady kontaktní data z našich dotazníků, tak jim vše budeme posílat.

Evidujeme si i profesi uprchlíků a jejich případnou ochotu se zapojit do poskytování psychosociální pomoci. S těmito dotazníky pracujeme přednostně. Třeba dnes (pátek 18. března 2022) přijede mezi nás první ukrajinská psycholožka, která se zapojí do našeho psychosociálního týmu.

Jaké potřeby jsou podle dotazníkového šetření nejaktuálnější?

Hygienické potřeby, oblečení, pleny.

Vyrovnávají se s tímto stresem lépe děti, nebo dospělí?

Děti úžasně reagují na hračky, které jim u našeho stanoviště rozdáváme. Dospělí děkují za pomoc a hlavně, že se k nim slušně chováme. V monitoringu jsme zachytili požadavky i na rozhovor s psychologem.

Asistenční centrum odbavilo už čtyři tisíce uprchlíků. Interventi se nezastaví

Zažila jste během svého nasazení v KACPU, nějaký příběh, na který nezapomenete?

Asi jako matku mě zasáhl příběh těhotné maminky s šestiletou dcerkou. Manžel zůstal na Ukrajině, neměla žádné oblečení pro sebe, dceru, a hlavně na miminko, žádné hygienické potřeby. Tady se velmi rychle povedlo mamince zajistit kočárek, oblečení, hygienické potřeby i hotovost.

A osud sedmnáctileté slečny, která přijela sama z Charkova. Rodiče ji posadili do vlaku a sami zůstali v Charkově se svými nemocnými rodiči, kteří by cestu nezvládli. Dceři řekli, ať jede kamkoli, kde bude moc studovat a žít v bezpečí. Neumím si představit, že bych já takto posadila dceru nebo syna v jejich sedmnácti do vlaku. Ale určitě bych to udělala a zůstala doma se svými rodiči a svým dětem dopřála lepší život v míru a bezpečí.

Využívají lidé také možnosti rozhovoru v soukromí, vyjíždíte za nimi například i posléze domů?

Ano, lidé využívají možnosti rozhovoru v soukromí i psycholog se členem posttraumatického týmu a překladatelem vyjíždí dle požadavku za nimi do místa jejich ubytování.

Jak na vás osobně působí migrační krize a prostředí, v kterém pracujete?

Je to náročné, na všech je opravdu vidět únava z cesty, smutek. Ale děti v dětském koutku, který je přímo naproti našeho stanoviště, si hrají a smějí. To je odměna za to co všichni KACPU pro uprchlíky dělají.

U všech zásahů co jsem kdy byla, umím “přepnout“ a být tam pro ty lidi, kterým poskytujeme první psychickou podporu. Tak je to u mě i nyní. Slzy si nechávám na doma nebo když se vracím ze zásahu na stanici, tak v autě probereme s psychologem celý zásah a „vyklepu se z toho“.