Dalo by se říct, že ani tak nejde o práci, jako spíš o poslání, které si tito lidé dobrovolně zvolili. Už v páté třídě o tom měla jasno také čtyřiadvacetiletá Michaela Bísková. „Vždy mě bavilo mít okolo sebe lidi a poznávat je. K tomu jsem ještě měla touhu nějakým způsobem jim pomáhat. Proto jsem se rozhodla být zdravotní sestřičkou, a to se mi naštěstí i dnes splnilo,“ vyprávěla Michaela Bísková, která tak střední školu strávila na zdravotnické škole.
Po ukončení střední školy se tedy stala zdravotní sestrou. „V současné době studuji na vyšší odborné škole, kde vedle mě studují i holky, které jsou po střední jen asistentky. Musí tedy pracovat pod sestrou, což já už nemusím. Protože se ale v dnešní době na tituly hodně dá, rozhodla jsem se ve studiu pokračovat. Všichni, kdo mají vyšší místa, jako staniční nebo vrchní, musí mít totiž vysokoškolský diplom,“ upřesnila zdravotní sestra.
Je tedy jejím snem, stát se vrchní sestrou? „Jo, tak vůbec nevím, co se v budoucnosti naskytne. Učím se hlavně z toho důvodu, abych měla dobrý pocit mezi těmi chytrými. A jestli bych měla být někdy vrchní sestrou, to se ještě uvidí,“ s úsměvem dodala sestřička.

MICHAELA BÍSKOVÁ Narodila se před čtyřiadvaceti lety a jejím současným bydlištěm jsou Netolice, kde také vychodila základní školu. Poté vystudovala Střední zdravotnickou školu v Českých Budějovicích a tady i dnes studuje navazující vyšší zdravotnickou školu Bílá vločka s. r. o. O tom, že se stane zdravotní sestrou snila už na základní škole a tento sen se ji splnil.


A protože jde o velmi mladou sestřičku, z paměti se jí tak nevytratily vzpomínky na střední školu. „Zpočátku bylo učení docela dost, mě to ale moc bavilo, a tak mi to celkem šlo. Ovšem taková anatomie latinsky už mi šla o něco méně,“ vzpomínala na studia Michaela Bísková.
Všichni zdravotníci musejí mít splněné i povinné praxe. Michaela Bísková má za sebou nejen praxi v nemocnici, jako sanitářka působila také v netolickém domově pro seniory. „Byl to ale pro mě spíš přivýdělek. Pomáhala jsem s krmením nebo mytím klientů a se vším, co bylo zapotřebí. Musím říct, že tam byla skvělá parta. S tím jsem měla ze začátku problém v nemocnici. Sestry na mě a ostatní začátečníky koukaly jako na ty, co nic neumějí. To se změnilo až po nějakém čase a mohu říci, že jsem za to velmi ráda,“ vzpomněla zdravotní sestra a dodala, že nyní pracuje v nemocnici na oddělení traumatologie.
Oddělení, kde chtěla pracovat, si mohla zvolit sama. „Já jsem chtěla na „traumačku“ a nebo infekční. Když jsem se dozvěděla, že na traumatologii je málo sester, šla jsem tam,“ upřesnila.
A jak vnímá lidi, se kterými se při své práci setká? „Jako i v jiných situacích i v nemocnici se setkávám s různými povahami. Jsou pacienti, kteří by mě nosili na rukou. Naopak se najdou takoví, na které jen trochu člověk zamračí a hned si jdou stěžovat k vrchní sestře. Milých je ale samozřejmě více. Držíme se pravidla, že za vše může sestra a doopravdy to tak je. Hlavně mladší kluci jsou většinou super. Nějaké ty platonické lásky proběhly, to znají skoro všechny sestry, tedy aspoň, co já vím,“ zakončila s tím, že tohle všechno právě k práci sestry patří.