A přešlo jen pár týdnů a nikdo by na tom klukovi, sotva desetiletému, nepoznal, že si u jeho lůžka brousila kosu zubatá.


Brzy bylo vše jako dřív. V zimě dál pomáhal otci při výrobě dřeváků a stejně jako předtím vyháněl od jara do podzimka na louku pod les krávu s kozou.


Jen Jakub věděl, že se tou nemocí přeci jen něco změnilo. Stejné modré oči a stejnou stále rozcuchanou kštici, stejný neposeda a rozumbrada. Jenže to něco bylo hluboko uvnitř.


Z nemoci si pamatoval jen málo. A i to se ztrácelo pod vzpomínkou na sen, který přišel toho rána, kdy si zubatá sbalila své nářadí a odtáhla z chalupy.


V tom snu, nebo spíše v horečnatém blouznění jej navštívila paní. S líbeznou tváří, v které se však odráželo poznání bolesti. Sklonila se nad ním, cípem šatů mu otřela zpocenou tvář a přesto, že nevydala slůvka, vyčetl z jejich očí, že se už se není čeho bát.


Jakub se pak rozhlížel v kostele u nich doma i v tom kájovském, kam se několikrát vydal s rodiči na pouť, zda tu paní nespatří na některém z obrazů či ji nepozná v některé z četných soch. Žádná z těch madon a světic však nebyla tou, která za ním tenkrát přišla, aby mu zvěstovala uzdravení.


Jednou na pastvě si vzal špalíček a kudličkou od kmotříčka schwarzenberského hajného a snažil se tu již nikdy potom neviděnou tvář vyřezat sám.


Což o to, figurka to byla pěkná, jenže né ta, kterou měl stále před očima. Postavil ji ke křížku za vsí a druhý den to zkusil znova. Pak po třetí, po čtvrté.


Šel čas, a i když jeho ruce stále nevytvořily dílo, které si předsevzal, nebylo snad chalupy, v níž by neměli sošku od Jakuba. Ty zdobily i kdejakou kapličku a křížek. A přestože to nebyl úmysl, přinášely mnohým radost, útěchu v nesnázích i posílení víry v časech, kdy se jí nedostávalo. Snad v žádném kraji neměli tolik sošek jako tam pod Knížecím stolcem.


Nikdo se už dnes nedoví, zda se Jakubovi podařilo vyřezat tu, kterou celý život hledal. Možná ano, možná ne. Avšak až do své smrti, která přišla v požehnaném věku, rozdával svým dřevěným dílem lidem potěšení. A pravdou je, že když umíral, v té poslední vteřině pozemského bytí, se jeho stařecká tvář rozzářila až klukovským úsměvem.

JAROSLAV PULKRÁBEK