Doba byla zlá, každý se staral jen a jen o sebe. Pavlovi bylo sedm, Petrovi o tři více. Napůl pobořená chalupa a malá zamčená truhlička po rodičích.


„Neměj obavu, až bude nejhůř, sáhneme do truhličky a budeme se mít jako knížata. Ale bylo by škoda to utratit po kouskách," utěšoval Petr Pavlíka a ukázal mu klíček zavěšený na krku, když si stěžoval, že je mu zima, že má hlad anebo se jen bojí, co s nimi bude.
A tak se protloukali životem, jak to šlo. Vždy s vírou, že je nic nemůže umořit, neboť přece mají bohatství uložené v truhličce a až nebudou moci dál, stačí ji odemknout. Vždy to ale nějak dál šlo. Těžko, pomalu, ale šlo. Pavlík by rád do truhličky alespoň nakoukl, aby věděl, jak velké je to bohatství, ale bratr byl neúprosný. Truhličku mohou otevřít jen jednou. A ta pravá chvíle ještě nenastala.
Zlé časy přešly a že nebyli chlapci, vlastně teď již mladí muži, ani trochu líní, nevedlo se jim špatně. Však se také mohli pouštět do všelijakých, mnohdy značně nejistých podniků. Když to nevyjde, mají kde brát.


Už dávno nezakoušeli hlad, zimu a obavy z nejisté budoucnosti. Už nebylo třeba tolik spoléhat na dědictví po rodičích. O to víc se začal Pavel dožadovat svého podílu. „Roky běží a je nejvyšší čas investovat. Rubáš nemá kapsy a do hrobu si truhličku nevezmeme. Dej mi polovic a zbytek si tam nech ležet třeba do soudného dne," naléhal na bratra.


Ale Petr o tom nechtěl ani slyšet. Hádek přibývalo, došlo i na tvrdá slova. Pavel Petra podezíral, že si chce sám přivlastnit všechno to bohatství a čeká jen na vhodnou chvíli, aby ho podvedl.


Nebylo dne, aby se bratři skrze ty nešťastné peníze nepustili do křížku. „Tak mi alespoň řekni, kolik je můj podíl. Zda je to v penězích, zlatě či dokonce v drahokamech. Mám právo vědět, na čem jsem," naléhal Pavel. Však to rodiče odkázali oběma a Petr nemá žádného práva zadržovat jeho část.


Hádky se vyostřovaly, až se stalo, co se stát muselo. Pavel se zmocnil truhličky, však se do ní dostane i bez klíče. Vezme si jen to, na co má svaté právo.


Jenže život bývá zlomyslný a Petr se vrátil domů, zrovna když se mladší bratr sekerou chystal urazit zámek. Strhla se pranice a sekera uhodila, tam, kam nikdo nechtěl. Petr se se zkrvavenou hlavou svalil k zemi a Pavel dychtivě urazil zámek. Nebylo tam ani zlato, ani drahokam. Ba ani mizerný krejcar v ní neležel. Jen lísteček s několika málo slovy napsanými roztřesenou ženskou rukou. „Dokať budete mít víru, žádné protivenství vás nezdolá. Vaše máma."


JAROSLAV PULKRÁBEK