Navíc toho roku sněhu zrovna moc nebylo a chtěl-li mít Joachym dostatek sena pro své volky, musel se činit. Jenže pořád nebyl čas, a když byl, tak zas nevyšlo počasí. Až v neděli, co vyšla na svátek svatého Blažeje, jenž pomáhá proti všem nachlazením, rýmě i kašli, se našlo obojí. Noční mráz zpevnil rozblácenou cestu a Joachymovi se to taky zrovna hodilo. Jenže byla akorát neděle, a to nikdy nikdá za takovou prací nevyjel. Místo na pole se slušelo zajít ráno do volarského chrámu na mši svatou a dnes si nechat navíc udělit svatoblažejské požehnání. Pak posedět se sousedy v hostinci a konečně večer si s bábou doma přečíst něco poučného z kalendáře, co si před vánoci koupili na trhu ve Vimperku.


To vše se honilo Joachymovi hlavou, když zapřahal do vozu a navíc bába hořekovala, co že si o nich lidi pomyslí, a tak podobně. „Nedělí je jak máku a až nebudou otavy, tak budeš hořekovat ještě víc. Pro jednou se nic nestane, a cestou se můžu třeba pomodlit růženec,“ odbyl sedlák manželku a vyrazil. Místo růžence se sice neustále ujišťoval, že vlastně jedná rozumně a správně, ale přesto ho vylekalo, když míjel kostel svaté Kateřiny a znenadání se z věže ozval zvon. Cinknul jen tak slabě a jen jedinkrát, ale Joachymovi to v hlavě znělo víc než polední vyzvánění.


„Zdrávas Maria, milostiplná…,“ začal drmolit a už si vůbec nebyl tak jistý, jako když ráno vyjížděl. Projel městem, minul poslední chalupu i rozcestí s kamenným křížkem. A tu přišlo druhé varování. Alespoň tak to Joachymovi připadalo. Zrovna míjel křížek, když se znovu rozezvonil zvon. Tentokrát to bylo v pořádku. Starý Haisl vyzváněl touhle dobou každé ráno, ale to že byl Joachym s povozem zrovna u kříže a hleděl na něj svýma smutnýma očima Ukřižovaný, nebyla asi náhoda. Joachymovi přeběhlo mrazení po zádech a na čele vyrazil pot. Ale už byl na louce, tak co.

Hnůj rychle rozmete a na oběd je doma. Když začal hnůj rozhazovat po louce a přemýšlet nad tím, co vše je třeba ještě v hospodářství do jara uchystat, klid se mu vrátil. Nakonec byl rád, že se nenechal od svého úmyslu odradit a faráři se už nějak vymluví. Zbývalo mu tak ještě na hodinku práce, když se zvon rozezněl potřetí. I tentokrát to bylo vlastně tak, jak mělo a kostelník jen svolával farníky do chrámu, jako před každou bohoslužbou, ale to, co zvonění doprovázelo, asi tak v pořádku nebylo. Přestože od rána byla obloha zatažená, ve chvíli, kdy se zvon rozezněl, se rozjasnila. Objevilo se slunce a zářilo jak veliká hostie. Joachym nechal všeho. Odpřáhl volka a mazal zpátky do města. Před kostelem zvíře uvázal k zábradlí a sotva v zahnojených šatech a s nevábným odérem prošel kostelními dveřmi, mše začala. Těžko říci, co vzbudilo větší rozruch. Zda zápach, kterým Joachym zaplnil celý kostel, či statný vůl přivázaný u kostelních vrat. Jenže Joachym věděl, že tak to musí být.


Po mši nešel do hospody, ale dodělat práci. Vrátil se až druhý den ráno. Pár týdnů si z něj sousedi tropili šašky a poté by i na všechno pomalu zapomněl. Jenže to všechno mělo malou dohru. Když se v červnu vydal Jáchym s kosou na louku, nemohl si nevšimnou, že tam, kde vysypal v únoru hnůj, byla tráva zakrslá, jak mírně přerostlý mech, a tam, kde to již nestihl se šťavnatá tyčila až do pasu. Jaroslav Pulkrábek