Pamatuji si rozzářené oči paní, kterou po ošetření propustili z nemocnice a hasiči jí předávali jejího psa, kterého při tom zmatku v hořícím domě neměla čas zachraňovat. Jsem si jistá, že to, co se před sedmi měsíci odehrálo v Lenoře, nikdo nechce zažít. Ti lidé byli neskutečně stateční a až po několika dnech či týdnech jim postupně docházelo, že nemají nic ze své minulosti. Už se nikdy nepodívají na fotky, jak děti byly malé, nebo z dovolené. Zůstaly jen vzpomínky, které ani oheň vzít nemůže.

S vděčností stále myslím na bývalou paní učitelku, která mě několik týdnů poté pozvala do domku své dcery, když chtěla prostřednictvím Prachatického deníku poděkovat všem, kdo pomohli. Dodnes slyším větu: „Víte, máme se tu moc dobře, ale těším se na svou vlastní domácnost.“ Moc přeji, aby se nejen na ni štěstí usmívalo. Hrůzy si loni vybrali za dva životy dopředu.

jana.vandlickova@denik.cz