Želnava – Večerní zvonění ustalo, starý Voneš si vyndal prsty z uší a znova se pustil do práce. Trčel tu ve zvonici želnavského kostela již druhý den a přestože si hodinový stroj doma bez problémů vyzkoušel, tady jej přes všechno své hodinářské umění nedokázal rozběhnout.

Znova a znova prošel kolečko po kolečku, pružinu po pružině, avšak kyvadlo se jen tak dvakrát či třikrát kývlo sem a tam a zas se nehybně usadilo na středu. Voneš nebyl žádný vztekloun či zbrklík, však hodináři jsou chasa tuze trpělivá, jenže z tohodle díla už měl nervy nadranc.

Kostelník byl už dávno v kanafasu a jen vzkázal, aby Voneš, až půjde domů, zamkl a klíč strčil nad futro. Želnavská okna zhasínala jedno po druhém, ves se ponořila do tmy. Jen na věži se svítilo a nešťastný hodinář už ani neměl sílu znova celý stroj překontrolovat. Potom zcela zbytečně, snad již posté, šťouchnout do kyvadla.

Jak tu tak sedí na trámu, hlavu v dlaních a tupě zírá na nehybné soustrojí, ani by si nevšiml, že tu ve věži nenocuje sám. Jakási postava se sklonila k hodinám, chvíli si je prohlížela, foukla na jednu stranu, pak na druhou a lehce strčila do kyvadla.

Věží se ozvalo tikání, avšak tentokráte neztichlo hned na počátku, ale lahodně se neslo tmou dobrou čtvrthodinku. Pak se ten neznámý otočil k Vonešovi, škodolibě se ušklíbl, jedním prstem kyvadlo zastavil a zmizel.

Voneš se nezmohl na slovo. Co na slovo, ani pohnout se nemohl. Probral jej až kostelník, když hledal klíče od věže. I následující den se pak hodinář hrabal ve stroji, mazal, seřizoval, natahoval, ale k žádnému výsledku se nedopracoval. Přišel večer a scéna z předchozího dne se opakovala.

Zas hodiny bezchybně šlapaly dobrých patnáct minut, než je ten škodolibý zloduch zastavil. Voneš vydržel ještě třetí návštěvu, pak mu ruply nervy, vzal staré zvonové srdce, co tu leželo opodál, a novotou svítící, leč nefunkční hodinový stroj, rozmlátil na cimprcampr.

Ciferník na věži želnavského kostela pak ještě rok ukazoval za deset minut sedm, než obecní rada povolala hodináře druhého. Ale ani jemu se hodinářské dílo nedařilo, a protože si na nehybné hodiny zatím ve farnosti zvykli, třetího mistra hodináře již nepozvali.

Dlouhá desetiletí to zůstalo tak, než v jedné samotě pod Uhlíkovem vyrostl hodinář, jenž řemeslo zdědil po dědečkovi, co už dlouhá léta hnil na hřbitově u želnavského Jakuba.

A tak se trochu šuškalo, že si ten dědek hodinářská takhle hlídal želnavské hodiny pro svého vnuka a každého cizáka z věže vypudil.

Jaroslav Pulkrábek