Na dětství nemá příliš dobré vzpomínky. Výrazně vnímala potřebu rodiny, pevných vazeb a soudržnosti, a to nefungovalo. Vyučila se prodavačkou, vzápětí začala pojišťovat. „Rozhodla jsem se studovat dálkově střední obchodní školu a když mne v prvním ročníku vyhodili dveřmi, vlezla jsem jim tam oknem,“ vzpomíná.

Snažila se neustrnout, jít dopředu, studovat při práci a paradoxně byla proto považována za černou ovci rodiny, snad kvůli té ctižádosti… Začala navštěvovat kurz psychologie, tam se dozvědělao možnosti chodit pracovat jako dobrovolník do nemocnice a každý pátek pak trávila povídáním se seniory na oddělení LDN. Díky známé, se kterou se seznámila právě tady, se přihlásila na bakalářské studium teologické fakulty obor sociální a charitativní práce, také dálkově.

Od nuly

V povodňovém roce 2002 hledala budějovická diecézní charita člověka, který by se staral o postižené z Vltavotýnska a okolí, a tak Daniela začala dělat povodňového asistenta. „Celý následující rok jsem se starala o lidi postižené povodní a poté se rozhodlo, že v Týně bude zřízena Charita. Do té doby tam fungovalo jen dobrovolnictví. Začala se rozvíjet pečovatelská služba, odborné sociální poradenství a já se v roce 2004 stala ředitelkou,“ dodává. V té době tam byly pouze dvě a každá dělala, co bylo potřeba, včetně chození za lidmi do terénu. Tým se postupně rozšiřoval a začalo se budovat, co bylo pro tamní obyvatele potřeba. Společně se dvěma dcerami se Daniela do Týna přestěhovala.

„Začátek byl těžký, vše jsem si budovala od nuly. Ale bylo to jiné, asi lepší než dnes, nebylo tolik papírování,“ uvádí. Tehdy ji zaujala reportážo nízkoprahovém zařízenía dobrá myšlenka, že někde mají děti z ulice zázemí a oporu. Zařízení rozjeli také. K tomu se přidal projekt pro aktivní seniory Senior šance. Místní senioři se v tomto klubu potkávají s dalšími z blízkého okolí, povídají si, cvičí jógu, hrají pétanque…

Barevná práce

Postupem času vznikl projekt SOS rodina zaměřený na sociálně slabší rodiny a výchovu jejich dětí. Díky skvělým výsledkům a dobré práci v Týně dostala Daniela možnost od roku 2012 vésti Charitu ve Zlivi. „Tam to bylo jiné, vstoupila jsem už do rozjetého vlaku, ale díky tamním spolupracovníkům se mi podařilo rychle začlenit. Ráda bych zmínila Ivu Kučerovou, která mi velmi pomohla a naše pracovní setkávání přerostlo v blízké osobní přátelství,“ vysvětluje Daniela.

Práce to byla zase různorodá a kreativní a tak se mohli společně radovat z úspěchů. Ve zlivském nízkoprahovém zařízení se třeba setkávali s tím, že řada dětí nezná věci, které jsou vlastně běžné. Díky poznání a aktivitám v nízkoprahu se povedlo, že si pár dětí zvolilo povolání, které je bavilo, jako třeba kuchař nebo cukrářka.

Další výzvy

Letos práci v této oblasti opustila a rozhodla se vydat jinou cestou. „Charitativní práce byla pestrá a různorodá. To zaujetí pro mne začalo na vltavotýnské faře, ve společenství lidí, kde mi bylo dobře a cítila jsem se být jeho součástí. Různě všem pomáhali a mě vytvořili pocit domova. Stejně mi byli blízcí obětaví spolupracovníci, co to se mnou denně táhli. Těším se na další pracovní výzvy,“ uzavírá Daniela Werbynská.