Jedenadvacet neposedů. Přesně tolik dětí dochází od pondělního rána do dalšího turnusu příměstského tábora, který pořádá Rodinné centrum Sluníčko – Portus Prachatice. A hned první den začaly děti pěkně „zostra". Čekal je výlet za koníky, který si museli z části i odšlapat. Pro děti zábava, pro jejich dozor pak i perné chvíle. To, když „tety" musely přesunout jedenadvacet dětí ve věku od tří do sedmi let z prachatického Velkého náměstí na autobusové nádraží, tam je držet ve skupině a přitom se starat i o obvyklé „mně se ale chce čůrat", nasoukat je do autobusu a ve Zdenicích je zase všechny přesunout ven, aniž by se některé z dětí nedobrovolně vydalo na konečnou, tedy do Českých Budějovic.


První ráno v rodinném centru je trochu hektické. Malou výhodou je, že téměř všechny děti dobře znají Terku, tedy vedoucí centra Terezu Ksandrovou. I proto jí asi některé doslova visí na noze. „Pojďte se nasvačit, ať nám neujede autobus," hlásí Tereza Ksandrová a v tu chvíli už čelí prvním stížnostem. „Já nemám ale pití, maminka mi nedala pití. Nemám batůžek, nikde není," ozývá se okolo ní. Problémy jsou během chvíle vyřešeny. Svačinu mají všechny děti, stejně tak pití. Ani batůžky nechybějí. „Sedni si s jídlem ke stolečku, nejez na zemi," krotí dalšího táborníka Simona, dobrovolnice, která v centru pomáhá.


Svačinu děti zvládly a začíná čas na přesun. „Tatínek mi tu nenechal botičky," přichází na řadu další stížnost a všechny tety se pouštějí do hledání obuvi malé tábornice. Když už to vypadá, že stejně, jako v komedii století poputuje na výlet v bačkůrkách, botičky se objevují. Teď už jen dvě desítky dětí seřadit a vykročit správnou nohou směrem k nádraží. Teta Terezka mezi tím přenáší batohy do služebního vozidla, aby děti necestovaly s nimi na zádech. Zatímco je převáží na autobusové nádraží, dvacítka dětí se vydává za asistence tří dalších tet k nádraží. Děti jsou rychlé, na nádraží jsou během chvilky, a tak musejí na autobus čekat. „Doufám, že to bude bez problémů, minulý víkend nás nechtěli vzít do vlaku, když jsme se vraceli z výletu z Lipna. Vlak byl plný a vypadalo to, že zůstaneme na nádraží. Nakonec se nám podařilo si místo „vybojovat"," popisuje, co všechno může malé táborníky potkat, vedoucí centra.


Podařilo se, jedenadvacet dětí je naskládaných v autobuse a s rozzářenými tvářemi se vydávají směrem do Zdenic. Tam na ně už čeká Terezka. „Takže, pěkně do dvojic a s písničkou se vydáte za koníky," řadí děti do dvojstupů. Zhruba tři kilometry musí většina dětí zvládnout po svých. „Já nevím, jestli to ujdu," říká malý Šimon. Po výšlapu už na děti čeká vytoužená jízda na dvou koních, na které je usazuje Michaela Titková a Karel Novotný. Na některých dětech je vidět, že je pohled na svět z koňského hřbetu vyloženě baví. „Míšo, ty jedeš jako zkušený koňák," směje se Terezka a dodává, že je vidět, jak má Míša rovnou páteř a bez problémů se přizpůsobuje kroku koně.


Každý den mají děti zajištěný oběd. Protože tentokrát jsou v terénu, dostanou k obědu pizzu. Jak se dalo předpokládat, ta jednak nikoho neurazí, ale navíc jsou táborníci i vyhladovělí. Na farmě Novotných, kam dostali pozvánku, se seznamují nejen s koňským hřbetem, ale mohou nakrmit i kozy, podívat se na prase, krávy a zvědavě je okukuje i hříbátko. „Jé, ona mi vzala celou mrkev," říká Terezka Vozábalová, kdy se snaží pro fotoaparát zapózovat při krmení kozy. Nepočítala s tím, že koza nebude spolupracovat a čekat, až ji vyfotíme.


Návštěva farmy nebyla ale jediným zážitkem prvního dne. Děti se vydaly sbírat borůvky a dokonce se jim podařilo vytvořit vedoucí tábora nestandardní líčení. Pak už Terezku, Aničku, Elišku a Simonu, jak se táborové „tety" jmenují, čekalo přesunout táborníky domů a odevzdat je rodičům. První den skončil, už v jeho závěru se ale děti těšily na další. Včera se totiž vydaly do prachatického plaveckého bazénu. Zajímavý program je čeká i dnes. „Nudit se nebudou," slibuje Tereza Ksandrová.