Obě dostaly ke křtu svíčku. Krásnou a dlouhou, ze včelího vosku, mašlí zdobenou. Kmotřička jim poradila, ať si ji dobře schovají, neboť po smrti jim bude svítit na cestu do nebe a podle toho světýlka svatý Petr pozná, že přijaly svátost křtu.


Žili s rodiči a prarodiči na samotě za Šenavou, mezi dvěma močály, v místech, kde potok Korunáč přetíná cestu. A na tý cestě ještě donedávna stával křížek. Prý tu v mlze jakýsi poutník zbloudil a místo do vsi si to zamířil doprostřed močálu. Jen kabát po něm zbyl.
Tak alespoň vyprávěla babička a večer poté, co se společně pomodlili u onoho křížku za spásu zbloudilých duší, nemohla Anna spát. Fičel vítr a pro tmu nebylo vidět na špičku vlastního nosu. Co když zrovinka teď někdo venku bloudí a netrefí domů. Vstala a vzbudila sestru. Musí zapálit v okně svíčku, aby opožděným pocestným ukázala cestu. Marie se zlobila, co že ji budí, zrovna měla krásný sen. A svíčku? Však mají jen tu od křtu a tu budou sami, potřebovat, až se odebéřou na onen svět. Říkala kmotra.


Slušný člověk má ležet pod duchnou a ne pobíhat venku. Však každá jest strůjcem svého štěstí. To zas tvrdí tatínek.


Anna poslechla sestru, však byla o minutu starší, ale spát stejně nemohla. Vstala, potichu vyhrabala z krabice svíčku a zapálenou ji postavila do okna. Alespoň než se vítr utiší a mraky propustí ždibíček měsíčního svitu. Nikomu nic nepoví a o její svíčku se teď nikdo starat nebude. Snad to pak, až dorazí ona k nebeské bráně, nějak vysvětlí.


Jestli to světýlko někomu posloužilo, nevím, spíše ne. Události totiž nabraly krutý spád. Zima byla dlouhá, po ní mizerné jaro a léto se rovněž nevyvedlo. Zimy a vlhka bylo příliš, úroda více než ubohá. Mnoho starých toho roku pomřelo a zubatá řádila i mezi dětmi. A na samotě za Šenavou si vyhlédla jak starou babku, tak dvě k nerozeznání si podobná dvojčátka.


Když je ukládali do rakve, chtěla jim kmotřička na cestu přibalit svíčky, co od ní dostaly při křtu. Jenže našla jen Maruščinu. Aničky krabička byla prázdná.


No což, však jde jen o pověru, však si to Pán Bůh nějak sám pořeší, pomyslela si kmotra a pustila to z hlavy. Avšak jen na chvíli. Těsně před tím, než obě rakve uložili do hrobu u kostela v Želnavě, vyšlo mezi mraky slunce a paprsek ozářil Aniččinu rakev až celičká zasvítila a její kování házelo po okolí prasátka. A kmotra věděla, že svíčku už u brány potřebovat nebude.


Říká se, že když pak stavěli kostel v Šenavě, zasvětili jej svaté Anně právě a jen na památku té malé holčičky, co zachraňovala zbloudilé poutníky.

JAROSLAV PULKRÁBEK