„Obecně prospěšná společnost Centrum Bazalka, dříve Sociální služby Světluška, je denní a týdenní stacionář určený pro děti a mládež se zdravotním postižením," říká jeho ředitelka Vanda Polívková. „Pro naše děti zajišťujeme různé služby tak, aby uspokojovaly jejich základní životní potřeby a to vše se zřetelem na jejich handicap. Znamená to ošetřovatelskou péči, stravování formou mixované stravy, ubytování na polohovacích lůžkách, rehabilitaci zejména Vojtovou metodou, nácvik samoobsluhy a také školní výuku formou individuálních učebních plánů," shrnula ředitelka Centra Bazalka, které v současné době navštěvuje čtyřicet dětí z celého Jihočeského kraje ve věku od jednoho do šestadvaceti let. „V našem stacionáři klademe důraz na rodinnou atmosféru, individuální přístup, pohodu a spokojenost našich malých klientů," dodala Vanda Polívková.

A právě to bylo to, co Jana Šimková pro svou dceru dlouho hledala. Anička patřila mezi klienty Světlušky osm let. „Pro nás se stala tou pravou školičkou, která uspokojovala její potřeby, i pro ni platila povinnost vzdělávání. A současně se pro ni stala jejím druhým domovem," vzpomíná Jana Šimková. Před osmi roky, kdy už sama nemohla zvládnout péči o dceru, začala rodina hledat zařízení, které by Aničce bylo schopno poskytnout nepřetržité služby. „Nebylo to vůbec snadné hledání," připouští Jana Šimková. „Nakonec nám v naší těžké životní situaci pomohl právě stacionář Světluška. Umožňoval kromě vzdělávání a denního pobytu také přenocování. To pro nás, kteří bydlíme čtyřicet kilometrů od Českých Budějovic, bylo to zásadní. I když Anička mezi své kamarády a za svými učitelkami už nikdy nepřijede, považujeme za velkou čest, že byl náš život s tímto zařízením po několik let velmi úzce spojen," děkuje Jana Šimková.
Než Anička začala využívat služeb Světlušky, pomáhaly v rodině s pravidelnou náročnou péčí studentky Vyšší odborné školy sociální v Prachaticích pod vedením Jany Břendové. Postupem času se ale paní Šimková začala přemýšlet o komplexnějším řešení. Proto se začala rodina Aničky poohlížet po vhodném zařízení, které by odpovídalo potřebám Aničky a současně umožnilo alespoň na krátký čas mamince nabrat další síly tolik potřebné při péči o dcerku a další chod rodiny. Jana Šimková se ale nechtěla vzdát pravidelného kontaktu s Aničkou. „Sice existovala řada zdravotnických ústavů, do kterých bychom bývali mohli Aničku umístit, to jsem ale nechtěla," přiznává paní Jana.
Nehodlala se vzdát pravidelného kontaktu s dcerou a při hledání vhodného zařízení upřednostňovala možnost pomoci a být s ní neustále. „Spolu s další maminkou, která v Prachaticích řešila obdobnou situaci, jsme zvažovaly dokonce variantu založit v Prachaticích nějaké zařízení. Ale narazily jsme na velké komplikace. V okolí sice fungoval denní stacionář, který přes týden v denní dobu navštěvovaly handicapované děti, ale určen byl pro děti větší a pohyblivé. Zdravotní postižení naší Aničky, která byla od narození upoutána na lůžko a zcela závislá na pomoci druhých, ovšem využití denního stacionáře neumožňovalo," přiblížila Jana Šimková strastiplné hledání.

Pomoc v péči s Aničkou nenašla v té době ani v centru Arpida. „Je to úžasné zařízení na vysoké úrovni, dokonce mají i oddělení pro děti s nejtěžším postižením, které by jinak mohly být v ústavech, ale bohužel pro nás dříve neumožňovalo také přenocování. Arpida byla řešením pro rodiny z Českých Budějovic, ale nebyla pro nás," dodala maminka k době, kdy zvažovala možná řešení, navíc se sama potýkala se závažnými zdravotními komplikacemi.¨

A tak dál pokračovala v pročítání veškerých dostupných informací a objezdila celou řadu zařízení. „Nakonec to byla právě Světluška, která nám přinesla určité světlo naděje. Anička tu mohla trávit čas od pondělí do pátku s perfektním zázemím po všech stránkách. Anička byla schopna dát najevo, zda se cítí spokojeně, nebo vnímá své okolí a pocity odlišně. Nejlépe vnímala fyzický kontakt, který domácí prostředí Světlušky nabízel," zdůraznila s tím, že personál se snaží zachovat normální podmínky, byť je to v takových případech hodně složité. „Naprosto běžná věc, jakou je u zdravých dětí jídlo, je při závažném zdravotním postižení složité. Přece jen musíte dítě nakrmit pětkrát denně. Ve Světlušce se snaží neustále podávání jídla řešit přirozenou cestou bez užití sond, což je pro dítě hodně důležité, i když pro personál mnohem náročnější," připouští paní Jana.

Z osobní zkušenosti Jana Šimková velmi dobře ví, jak složité je rozhodování, zda své dítě svěří, byť do časově omezené, péče vlastně cizím lidem. „I když jsem věděla, že s péčí o Aničku nutně potřebuji pomoci, bylo pro mne značně náročné překonat v sobě určitou bariéru spojenou s vědomím, že dáváte do péče vlastní dítě cizím lidem. I proto jsem před výběrem Světlušky osobně projela řadu zařízení. I pak mi chvíli trvalo, než jsem se rozhodla, nejdřív jsem to tam jen okukovala. V té době tam končil provoz jeslí, ale už se začínal rozjíždět projekt centra. Ve chvíli, kdy oficiálně začalo centrum svou činnost, bylo jasné, že pomoc pro mne a pro Aničku najdu právě ve Světlušce. I když ne vždy to kvůli zdravotnímu stavu šlo, pomoc to pro mne byla obrovská," vnímá paní Jana s odstupem času své rozhodnutí.

Přestože je Světlušce paní Jana za mnohé vděčná, a i když už jejích služeb nevyužívá, na osobní návštěvu se ani po více než roce stále necítila. Nakonec v sobě přece jen odvahu našla a před nedávnem za těmi, kteří se Aničce s péčí věnovali, zajela u příležitosti dětského dne. „Zvali mne sice na nejrůznější akce, ale až donedávna jsem v sobě hledala sílu tam zajet," připouští s dojetím v hlase. Dodnes na již bývalou Světlušku nezapomíná. „Snažím se jejich činnost dál sledovat a podporovat. Pro takové zařízení je sice finanční podpora ta největší, ale dveře otevřené mají všichni, kteří chtějí dobrovolně pomáhat s péčí o klienty, ať už při terapiích, nebo jen tím, že vezmou děti na kočárku ven," zdůraznila Jana Šimková.