Pro nic netušící obyvatele to bylo opravdu velké překvapení, jelikož se nikdy osobně s ponocným nesetkali. V obou obcích svou službu započal vždy po skončení adventního koncertu pěveckého sboru Vánočník, tedy úderem 19. hodiny. Za zvuku ponocenské trouby a chvalozpěvu rozezněl celé návsi obcí tak, jak to bývalo každodenní samozřejmostí za našich praprarodičů. Jednotlivé části chvalozpěvu přerušoval ponocný silným troubením na volský roh. Po posledním zatroubení představil ponocenskou službu i poslání, které nese lidem.

Ponocný se představil a vysvětlil důvody návštěv tohoto regionu. „Jmenuji se Petr Pavel Hanus, ponocného sloužím v naší obci Skály u Protivína již osmou sezonu. Začínám Štědrým dnem a chodím denně po celý týden za každého počasí tak, jak to bylo dříve zvykem u nás i jinde v obcích. Službu ponocného jsem si chtěl nechat až na důchod, ale můj nápad se zalíbil rodačce od nás, paní Stropkové, dostal jsem od ní pasovací glejt a ponocenskou troubu vyrobenou u filmařů v Praze s tím, abych do služby nastoupil okamžitě, jelikož by se mého důchodu ve svých 70 letech už nemusela dožít a ráda by zažila ty okamžiky s ponocným, které prožívala na vsi její maminka,“ uvedl Hanus, proč se ve své obci rozhodl po padesáti letech obnovit tradici ponocného.

Ani službu ponocného v obci Buk si nevybral náhodou, návštěvu mu navrhl starosta Antonín Mráz s tím, že by mohli lidem v obci udělat pěkné překvapení po adventním koncertě. „S návštěvou jsem ihned souhlasil i kvůli tomu, že od příštího roku zde a v okolí budu s obcí spolupracovat na záchraně poničených, drobných sakrálních staveb - křížů. U nás jsem znám svojí neúnavnou záchranou a obnovou poničených křížů, zejména na Písecku a Strakonicku,“ dodal Petr Pavel Hanus. Už přes deset let prý vyhledává kříže, které jsou v žalostném stavu, bez jakéhokoliv zájmu, opuštěné a většinou neúplné. V místech, kde se nedochovaly, staví nové.

„Snažím se křížům vrátit původní účel a důstojnost. Od příštího roku rozšířím své křížové působení i na Prachaticku. Vytvořil jsem i osobní internetové stránky s postupy oprav, kde se snažím lidi motivovat k tomu, aby kříže opravovali a prodloužili jim život, pro budoucí generace,“ dodal.

Do obce Záblatí byl pozvaný bývalou místostarostkou Emilií Vopelákovou s tím, že by bylo pěkné a přínosné pro obyvatele její krásné obce prožít něco, co je na Šumavě již dávno zapomenuto. Do poslední chvíle o tomto překvapení nikdo nevěděl. Před kostelem Umučení sv. Jana Křtitele svoji službu ponocného představil a po posledním zatroubení se v obou obcích dočkal od všech návštěvníků velkého obdivu.

Části textů ve chvalozpěvu jsou vybrané tak, aby zastupovaly jednotlivé regiony v zemi od 17. stol., například „odbila devatenáctá hodina v Buku a taktéž i v Záblatí, chvalte všichni ducha Hospodina“. „Jsem typická postava ponocného, kterého známe všichni z pohádek od Josefa Lady. Kožich a beranice z kůže berana, lucerna, halapartna, volský roh, šála. Dlouhou dobu už se zabývám hledáním informací o ponocných. Zjistil jsem také, že nás mnoho už není. Na advent a Štědrý den se roh ozývá z Chebu, Plzně, Prahy, Písku, Skal, Jankovic na Slovácku, přes rok z Domažlic, Znojma a mimořádně i tam, kde jsem opravoval, nebo budu opravovat kříže,“ zmínil Petr Pavel Hanus.

Služba ponocného:

Osoba, která vykonávala službu byla nazývána – ponocným, strážcem nebo andělem close Petra Pavel Hanus jako ponocný. info Zdroj: Se souhlasem Antonína Mráze zoom_in Petra Pavel Hanus jako ponocný. noci. Služba ponocného měla dávnou tradici v dobách, kdy byly chalupy převážně dřevěné, střechy byly doškové a svítilo se jen loučemi, svíčkami a v poslední době také petrolejkami. Ochrana vesnice před ohněm a nebezpečím byla pro všechny nezbytná. Ponocný musel požár co nejdříve zjistit a náležitě vyhlásit poplach. Měl však i řadu dalších povinností, dbát na klid ve vsi, hlásit čas troubením, předepsanou písní na určených místech. 

Vytruboval od jedenácti hodin večer do tří hodin ráno. Ne vždy se roh ponocného ozýval. V případě, že někdo ve vsi zemřel, ponocný tři noci netroubil, aby duše zemřelého měla klid. Za pradávných časů na venkově si sousedé službu ponocného obstarávali bezplatně sami a to střídáním služby od domu k domu po celé desítky let. Každý chalupník obcházel v noci ves s píšťalkou, kterou druhý den předal svému sousedovi pro další obchůzku vesnice. Jejich úkolem bylo pečlivě střežit, aby nikde ve vsi nevznikl požár. Později si obec ponocného začala pro pořádek ustanovovat a platit sama.

Služba ponocného nebyla snadná, ponocný sloužil každou noc, za každého počasí, neděle i svátky. Vzhledem k tomu, že dříve na vsi převážně spala a žila rodina v jedné místnosti, musel být v chalupě večer klid, aby se muž, coby ponocný, před dlouhou noční službou, alespoň trochu vyspal. Obec obstarala ponocnému kožich, lucernu, čepici, halapartnu. Čas určoval přesýpacími, později velkými, kovovými hodinami. Po první světové válce činil jeho plat 3 Kč na hodinu.

Ani rodina ponocného to neměla jednoduché. Když onemocněl, zastupovala ho ve službě jeho žena, obvykle se starším synem. Ve městech troubil vždy z věže a v obcích při pochůzkách. A jak píseň ponocných zněla dříve? „Chval každý duch Hospodina, Ježíše Krista, jeho Syna, odbila dvanáctá hodina. Opatrujte světlo, oheň by žádnému nebyl škoden, odpočívejte s Pánem Bohem - amen“.