Před běžným návštěvníkem, který projde dveřmi zařízení v centru Dubu jen na návštěvu, se otevře bezesporu jiný svět. Svět bez zášti, svět upřímný a bezelstný, svět, který se ale před tím okolním rozhodně nezavírá. Právě naopak. Už deset let se Pavla Čechová Švepešová snaží, aby i klienti centra mohli žít normální život podle svých možností a schopností.

Deset let je pro někoho dlouhá, pro jiného krátká doba. Jak těch deset let existence centra vnímá jeho ředitelka Pavla Čechová Švepešová?


Jak se to vezme, ale deset let je dlouhá cesta, kterou jsme společně ušli a udělali na ní určitě veliký kus práce. Máme zaregistrovány dvě služby, které dál rozvíjíme. Sociální rehabilitace se z týdenní změnila v celoroční, provozujeme dva obchůdky s výrobky našich klientů, kteří jsou prakticky ze všech koutů Jihočeského kraje. Kapacitu našeho zařízení máme naplněnou. Povedla se spousta práce, byť někdy s velkými překážkami. Ale vždy jsme to ustáli a myslím si, že naše centrum plní svou funkci na sto procent. Důležité je říct, že jsme zařízení rodinného typu, takže ne klasický ústav. Mým cílem od začátku bylo a je, aby klienti žili i u nás normální život, který žijete v rodině, který se naplňuje prací, různými drobnými povinnostmi, vařením, uklízením. Někomu to může připadat zvláštní, ale my s některými lidmi trávíme spoustu nejen pracovního času už deset let, proto nám přijde normální zapojovat je do života, který žije většina ostatních lidí. Pokrýváme potřeby cílové skupiny, která si to rozhodně zaslouží. Jsme centrem pro zdravotně, ať už tělesně či mentálně, postižené osoby a jediným zařízením na Prachaticku, na Českokrumlovsku a Kaplicku tohoto typu. O to víc mne mrzí právě od těch, kteří jsou nám z měst nejblíž, že se o naši činnost příliš nezajímají, nemluvě o nějaké podpoře. Je to smutné.
Hovoříte o rodině, kterou vytváříte i v rámci centra, ale jak na to reagovaly a reagují skutečné rodiny vašich klientů?


Centrum bylo od počátku týdenní pobytové zařízení. Základem bylo, aby klienti neztratili kontakt s rodinou. Ten je rozhodně to nejdůležitější, pokud je to možné. Ale po deseti letech je už jasné, že někteří klienti budou postupem času potřebovat službu celoroční. A to buď proto, že i jejich rodiče stárnou, mohou být nemocní, nebo prostě z různých důvodů nezvládnou ještě péči o své děti. Mým cílem bylo, abychom i rodinám klientů ulevili od jejich strastí a starostí, aby se s klidnou hlavou mohli věnovat i svým potřebám tím, že o jejich dítě bude dobře postaráno a bude ve známém prostředí.
Sama říkáte, že někteří klienti jsou v centru delší dobu, což je dáno i charakterem centra. Jsou i tací, kteří jsou v centru od samého začátku?


Je to tak, máme klienty, kteří u nás jsou celých těch deset let. Dá se říct, že je to tak šedesát a pětašedesát procent z nich, byť se hlavně ze zdravotních důvodů část z nich střídá. Nebo se podaří jejich rodině vypořádat svou situaci natolik, že klient zůstane doma. Ale podle poslední statistiky našimi službami, ať již ambulantní denní sociálně terapeutickou dílnou, nebo pobytovou sociální rehabilitací, prošlo za těch deset let zhruba šedesát až sedmdesát klientů.
Deset let je velký kus života, navíc, když jej trávíte s téměř stejnými lidmi. Jak moc se pro vás stali rodinou, kterou jim zčásti nahrazujete?


Tohle zařízení je zcela jistě mou druhou rodinou. Každého klienta znám velmi dobře, znám jejich životní příběhy, jejich zdravotní stav i jejich nálady. Co mi možnosti a síly dovolí, snažíme se pomoci každému, co jde. Když jste s někým deset let, je jasné, že si vybudujete vzájemnou vazbu, na druhou stranu ze své praxe dobře vím i to, že není v lidských silách pomoci každému.
Jakých by mohlo být dalších deset let?


Vím a jsem o tom přesvědčená, že centrum STROOM Dub má svůj smysl, své místo. V našem regionu jsme jediní, kdo poskytujeme tyto služby. O rozšíření služby na celoroční je zájem a nebudu asi daleko od pravdy, když řeknu, že budeme brzy muset ještě více rozšířit kapacitu. Momentálně jsme schopni uspokojit osmnáct klientů s rezervou pro další čtyři. Nicméně do dalších deseti let bych moc ráda pomohla některým našim klientům, posunout se v jejich životě o kousek dál. Vnímám jistý nedostatek v sociálních službách v našem regionu, pokud se týká chráněného bydlení, které tu absolutně chybí. Právě to by mohl být další krok v poskytování našich sociálních služeb v dalším desetiletí pro ty klienty, o kterých vím, že s určitou pomocí jsou schopni žít normálně a samostatně, byť s jistou pomocí. Prostě vím, že naši kluci a holky toho ještě hodně dokáží a opravdu sociální práce má smysl.