Nakonec si po dlouhém běhání sem i tam vyhlédli loučku sotva půl míle od poslední chalupy, hezky u cesty a mírně z kopce, aby se s nebožtíky nemuseli příliš dřít. Místo tedy bylo, stačilo jej s majitelem vyměnit za stejný kousek obecního, ohradit a čekat na první funus. Jenže se to zadrhlo hned na počátku, a protože vdova Josefína, které pastvina u lesa patřila, se šprajcla a že pozemek nedá ani za sto korců toho nejúrodnějšího pole. Však každý přeci ví, že prvním nebožtíkem by jistojistě byl někdo z rodiny a vezme-li v potaz, že je bezdětná vdova, nemusí mít ani moc rozumu na to, aby jí došlo, kdo tím premiantem asi bude. Celá ves do Josefíny hučela, že lepší místo nenajdou, ať nedá na babské pověry a nechtějí-li se trmácet s rakví až do Volar, musí v zájmu celé obce ustoupit. No, bylo z toho po celé vsi zle, vdova už raději ani nevycházela z chalupy, když kohosi napadlo, že by mohla loučku věnovat prvnímu tulákovi, co potáhne vsí a od něj by jí obec pěkně vykoupila. Bude-li pak právě on prvním zesnulým, nikomu to zas tak moc vadit nebude. S vdovou se pak už obec nějak vyrovná. A tak se stalo.


Tulák se trochu zdráhal, neboť tušil čertovinu, a taky co by dělal s kusem louky vysoko v horách, ale když mu řekli, že ji od něj obec smění za nové boty a bochník chleba, vzal to. Kdy a kde pak skonal, nevíme, neboť ještě téhož dne zmizel v zákrutu cesty v nových botách a s bochníkem chleba v torně. Ale náš příběh tím nekončí. V Cudrovicích tedy měli hřbitov i hrobníka, ale neměli máry. Řekli tedy truhlářovi z Mlynařovic, a ten se vypravil do lesa porazit strom, ze kterého by je vyrobil. A že byl shánčlivý, nikoho se neptal a porazil načerno smrk v údolí nad Blanicí, aniž by tušil, že ten les patří vdově Josefíně. No a aby toho nebylo všeho málo, truhlář se pohádal se sousedem, ten ho udal a lakotná Josefína se nad tou opovážlivostí tak rozčílila, až jí na čele naběhla žíla, chvíli lapala po dechu a nakonec sebou práskla o zem. Jenže prvním nebožtíkem pochovaným na cudrovickém hřbitově stejně nebyla. Uložili ji do Volar k manželovi. Jednak se to tak nějak slušelo a hlavně by v Cudrovicích museli uznat, že ty obavy s darováním louky pro potřeby hřbitova nebyly zas tak od věci.

JAROSLAV PULKRÁBEK