Když bylo dobře, radoval se, když se nedařilo či přišla nějaká nepříjemnost, nijak nad ní nemudroval, netruchlil a nějak ji přečkal. Však všechno, co má svůj začátek, má i konec, a pak zas bude dobře. Jen si s tím moc nezatěžovat hlavu. A z toho, že ho ostatní měli za nekňubu, s kterým mohou vytřít každou louži, si dělal pramálo.


Řeknete si, takových je a nikdo o nich nemluví. Ale Hodoušek, ačkoli nikdy nikomu neodepřel pomoc a chopil se každé, i té nejhorší práce, byl mezi sousedy tuze neoblíben. Ne že by se hádal, pomlouval či se vyžíval v jiném nešvaru. Prostě mu záviděli. Nikoliv, že bral život příliš nalehko a nepřipouštěl si chmury, ale to, že jej pokaždé potkalo nějaké štěstí. A čím nepříjemnější robota, tím větší díl.


Už od mala. Když šli sbírat borůvky, přidělili mu les, kam se nikomu nechtělo. A jestliže jinde bylo borůvek poskrovnu, tady se keříčky jen modraly. Nebo jednou, když byl starší, ho poslali na mrchoviště zakopat krávu, co pošla na nějakou nemoc. A když kopal, nalezl hrnek se starými mincemi. Jindy vsí táhlo vojsko a zle tu řádilo. Jejich velitel si od starosty vyžádal někoho, kdo jej provede lesem až k zemské hranici. To se ví, každý se bál, nikomu se nechtělo. Tak poslali Jana. Cestou se vojáci připletli k nějaké šlamastice, a že jim byl Jan tuze platný a také díky němu zvítězili, dostal z kořisti kobylku. Sice trochu postarší, ale darovanému koni na zuby nekoukej, a i tak vyvolala závisti neméně, než kdyby dostal celé stádo.


Lidi už si říkali, že kdyby ho poslali vybrat žumpu, na jejím dně by ležela hrouda zlata.


Když už toho bylo moc, raději po něm nic nechtěli. Vyžádal-li si kníže robotu, Hodouška raději vyreklamovali a práci udělali za něj. Co kdyby zas něco našel. Hodouškovi bylo sice chvíli líto, že nemůže být nikomu nápomocen, i když by rád, ale jak bylo jeho zvykem, dlouho se tím nezabýval. A že byl pracant k pohledání, hleděl si svého hospodářství.


No, sice již nic nenalézal a štěstím i neštěstím jej osud stíhal stejně jako ostatní, ale zášti neubylo. Hospodářství mu při té jeho píli až příliš moc vzkvétalo. Jak by taky ne, když nikomu nepomůže, stará se jen o sebe a věci obecní mu jsou lhostejné. A tak si zase nepomohl.


Až konečně jednou v létě se to zlomilo. V domě směrem k Vojtěchu začalo hořet a chytla chalupa hned vedle. Po ní další a už to vypadalo, že popelem lehne celá ves. Každý si běžel zachraňovat svoje. I Hodoušek. Ale když viděl, jak se vdova Kukačková snaží vytáhnout krávu z chléva, přispěchal jí na pomoc a už tu zůstal, dokud oheň nezdolali. Deset chalup to tenkrát poškodilo, ale jen jedna lehla popelem docela. A zrovna ta Hodouškova, neboť on zrovinka hasil jinde. A když už neměl nic, politovali ho, přidělili mu pastoušku a přestali závidět a všichni byli spokojeni. Holt, lidi vždycky byli tak trochu divné plémě.

JAROSLAV PULKRÁBEK