Štěpán Šádek:
Narozen v roce 1951 v Prachaticích, kde také absolvoval SPgŠ. Je ženatý s manželkou Jitkou a má dvě dcery Štěpánku a Jitku. Má čtyři vnoučata: Sáru, Daniela, Šimona a Štěpána. Je majitelem firmy ABC učebnice.

Jaký je Tvůj vztah ke Lhenicím?
Nevím, jestli ke Lhenicím, nebo Lhenicům? Snad obojí je správně. Ze Lhenic, z rozvětveného rodu Veselých, pocházela moje maminka, a tak už od malička jsme všechny prázdniny a volné dny prožívali u dědy v Krumlovské ulici. Pamatuji si povinné chvilky řezání dříví s dědou, jak on říkával „aspoň jednu písničku“, pak za odměnu k Trnkům do cukrárny na věneček, Hošnovům pro Partyzánky, k Pijusovi do řeznictví pro pařížský salám a na oběd do hotelu. Tam jsme sedávali u „svýho“ stolu. Chodíval tam pan farář Klíma, drogista Kozel, řidič sanitky pan Gregora, no a odpoledne pak zmizet vedle k doktorům (Čermákům) za Milanem, kde jsme hráli karty, kulečník, to tenkrát nikdo neměl, někdy jsme dostali i puding, nebo nějakou dobrotu, a když jsme povyrostli, to už mě Jéňa Veselých bral i do PKÚ (parta krumlovské ulice). To se večer do tmy hrál na ulici fotbal, auta žádný, jen pan Klouza s autobusem, sem tam kolona vojáků, a než nás zavolali domů, tak se sedělo u Kálů na lavičce. Krásný vzpomínky! Pro to vše mě to tam pořád „táhne“ a stále mám na Lhenice slabost, nebo jak se říká, jsem na Lhenice nemocnej.


Kdybys znovu začínal, v jakém oboru bys začal podnikat?
Tak nevím, jestli bych vůbec začal, ale asi ano. Je to jako s vojnou, když se vzpomíná, vždy jen na to lepší a hezčí. Obor nevím, ale budu upřímný, měl jsem ohromný štěstí! Byl jsem na začátku svého podnikání ve správný čas na správném místě. To, když jsem jako zástupce kraje byl u ministra školství Vopěnky a prakticky jsme si stěžovali, že školské instituce nefungují tak, jak by měly a on nás vyprovodil větou „že jsme nepochopili dobu!“ Tak naše cesta z ministerstva vedla rovnou k soukromému nakladateli a už jsem v tom lítal. Prodal jsem auto, garáž, jistota žádná, ale nelituji. Vzpomenu-li si na ty začátky, divím se, co jsme všechno zvládli. Myslím s rodinou, sám ani náhodou.


Vidíš nějaké úspory ve školství týkající se učebnic?
Uspořit se dá vždy a všude, otázka je, za jakou cenu a hlavně jestli se má šetřit i na vzdělání. Pokud se mám vyjádřit stručně, považuji tak velké množství titulů za jeden velký průšvih! Jsem si vědom, že vlastně mluvím sám proti sobě, ale jen slabikářů už je dnes na trhu jedenáct! Ne vše bylo dříve špatně a pro školství to platí stoprocentně. Ostatně nedávné průzkumy to potvrzují. Jak snadné a tedy i levné, by byly učebnice povinné pro všechny, schválené ministerstvem a má-li škola finance, nechť si pořídí i doporučené. S tím souvisí osnovy a mnoho dalších faktorů. Třeba dnes čtu v novinách o Mostecké uhelné, jak to kluci mysleli upřímně! Ve školách se fackujou o každou korunu, takový čtvrtky na kreslení už objednávají na kusy, ale oni zákon neporušili. To by bylo čtvrtek pro všechny školy na kolik let dopředu.


Když navštěvuješ školy, můžeš srovnávat. Jak je to s vybavením škol v našem okrese?
Na nějaké srovnávání si v žádném případě netroufám. Myslím si, že vše je v lidech. Obecně platí, kdo se stará, tak má. A taky hodně záleží na zřizovateli, jaká je vzájemná spolupráce, zda záleží obci, jak škola funguje. Vše ale nevidím jen ve vybavenosti. Znám školy, které co do vybavenosti nepatří zrovna k těm lepším a myslím si, že výsledky mají a jsou školy, kde je to naopak. I když na výsledky se teď moc nehraje. Je to jen můj pohled, možná se na to dívám z nesprávný strany.


Co Tvoje firma? Už máš nástupce?
Jiná otázka by nebyla? Samozřejmě, že o tom přemýšlím, něco v hlavě nosím, uvidíme. Štěstí přeje připraveným. Přiznám se, zatím jsem nepřipraven.


Co Ty a fotbal?
Asi jako každý druhý a normální, rád se na něj podívám v televizi a vůbec nejraději na anglickou ligu. A v Prachaticích? Jako kluk jsem v Tatranu hrával, později dost dlouho „bafuňařil“, to nestojí za vzpomínání, taky jsem dost dlouho chodil hlásit, teď už jen občas. A současný Tatran? Mrzí mě, že není tam, kde bych ho rád viděl, tedy v divizi, ale nejsou lidi a hlavně peníze. Obdivuji Pepu Veselýho, co ho znám, pro fotbal žije, ten tomu obětuje hrozně moc. Přál bych mu víc tak zapálených hráčů, jako je on sám. A když mám skončit, tak fotbalem ve Lhenicích, ale z jiný strany. Těším se na každý článek Jendy Bumby v Deníku, kdy krásnou češtinou, jemu vlastní, hodnotí každé lhenické utkání.


Příští úterý 8. února bude na otázky Štěpána Šádka odpovídat Jaroslav Černý.