Vzkaz pro budoucí generace zanechala parta chlapů, kteří přístavbu stavěli, vložila do prázdné lahve od rumu. Symbolicky snad i proto, že v době, kdy se přístavba stavěla, byly takové mrazy, že na zahřátí tehdy nestačil ani grog, ale pomáhal jen tradiční Tuzemský rum.

„Tato přístavba byla započata v polovině listopadu roku 1975, která se stala součástí ZS, a která se vyvíjela v třeskutých a krutých mrazech, kdy zednické lžíce mistra s. Rudolfa Kramla namrzala a malta vrchního mixíra s. Václava Kumbery musela být ohřívána při ohni v železném sudu a mrazy dosáhly takových rozměrů, že lahvové pivo s. Kumbery popraskalo a donášené občerstvení „grogy“ z hostince „Na Hamajdě“, které měly zahřát promrzlý a ustaraný brigádnický kolektiv, se tak nestalo, neboť voda z toho moku zcela vymrzla a proto byl donesen jen čistý a pravý „Tuzemský rum“ a to nás zachovalo při životě,“ píše parta brigádníků ve svém odkazu budoucí generaci.

Ten nese datum 28. listopadu 1975 a tím, kdo písemný vzkaz následovníkům psal a byl jedním z brigádníků, byl Václav Kalous, dědeček Martina Kalouse, vedoucího odboru hospodářského a bytového ve Vimperku. „Dost mne to překvapilo, ale když jsem vzkaz ukázal tátovi, hned ho poznal s tím, že to psal děda,“ říká k dopisu Martin Kalous.

Spíše za recesi označil vzkaz syn autora Václav Kalous. „Táta byl pro každou legraci a jako takovou bych bral i ten vzkaz. Bylo to v lahvi od rumu, jestli ji nejdřív vypili a pak to napsali, to dneska už těžko říct. Je to přece jen čtyřicet let. Stadion se stavěl od roku 1970 a vystřídala se na jeho stavbě celá řada lidí, tohle byla až přístavba. Kdyby se to našlo za dalších sto let, bylo by to určitě ještě zajímavější,“ říká Václav Kalous.

V době, kdy jeho otec spolu s partou kamarádů stavěl přístavbu u zimního stadionu, se vrátil z vojny. „Měl jsem jiné starosti, takže jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, ale pravdou je, že si matně vzpomínám, že mi táta o tom vzkazu něco říkal, že prý něco napsali a dali to do lahve a do zdi,“ říká Václav Kalous.

Poznat tatínkův rukopis prý nebyl problém. „Doma mám několik písemností, takže tatínkův rukopis jsem poznal hned. Na čtení je dnes trochu horší, měl takový ten krasopis, na kterém si tatínek zakládal. Vyučil se drogistou a dlouhé roky dělal ve Vimperku vedoucího drogerie. Byl i do sportu, byl prakticky u zrodu vimperského hokeje. Tím, že byl drogista, dělal při zápasech zdravotníka. Pamatuji si, jak tam běhal s brašnou a protože se tu dlouho hrál hokej na otevřeném kluzišti, ošetřoval zraněné hráče, buď sám, nebo je posílal do nemocnice na šití,“ vzpomíná Václav Kalous.

Od té doby se ve Vimperku i v tamním hokeji změnilo mnohé, ale faktem zůstává, že nebýt nadšenců, nevyrůstaly by zde další hokejové generace. A o to stavitelům šlo především. Konec konců je to znát i z úvodních slov odkazu v lahvi. „Vybudovali jsme pro Vás za nadměrného úsilí v akci „Z“ tento sportovní stánek „Zimní stadion“ v pořadí jako pátý v našem jihočeském kraji, který má za účel sloužit k ozdravění vašeho ducha i těla po celodenním pracovním vypětí. Má sloužit široké naší sportovní veřejnosti k radosti i k odpočinku a kde nyní se odbývají tvrdé a neúprosné boje našeho mužstva „TJ Šumavan“ Vimperk, účastníka II. NHL v roce 1975-76.“